Někdy si říkám: jak může být někdo tak drzý, aby tak vytrvale vnucoval cizí věci, a přitom se zaklínat péčí a věkem? Moje tchýně je živým příkladem takového člověka. Jmenuje se Alžběta Nováková, je jí šedesát sedm let a poslední dva roky sní jen o jediném – vystěhovat nás s manželem z našeho dvoupokojového bytu v Brně a nastěhovat se tam místo nás, zatímco nám „štědře“ nabídne svůj chatrný rodinný dům u Tišnova.
Navenek vypadá jako starostlivá matka, unavená žena, která má dost starostí o domácnost. Ale pod touto maskou se skrývá rafinovaný plán. Dům, který nám nutí, by měl být dávno určen k demolici. Venku jsou trhliny v základech, střecha protéká, okenní rámy jsou ztrouchnivělé, uvnitř vlhko, plíseň, pokřivené podlahy a zatuchlý vzduch. Alžběta Nováková tam roky nic nespravovala, maximálně udržovala záhony s květinami a zastřihávala rybíz – to bylo celé její „hospodářství“.
Když k nám přijde na návštěvu, hned od prahu začne:
„Tady je u vás tak útulně! Všechno čisté, uklizené. Taky bych tak chtěla bydlet…“
A pak, jako mimochodem:
„Nechcete se přestěhovat? Já bych si ten váš byt tak ráda vzala…“
Nejdřív jsem mlčela. Pak jsem se snažila jemně odbýt vtipem. Ale teď se třesu, když na mě pohlédne tím svým pohledem plným skryté lítosti: „Ach, jsem už stará, nemám sílu… v tom domě je to těžké…“ A co, snad v bytě se podlahy myjí samy? Prach mizí sám od sebe? Opravy se dělají automaticky? Alžběta Nováková si opravdu myslí, že byt je jako hotel s nepřetržitým úklidem. Nechce (nebo předstírá, že nechce) pochopit, že já s manželem do našeho domova dáváme sílu, peníze a čas. Že nám to nespadlo do klína, ale že jsme si to svou prací zasloužili.
Navrhli jsme jí rozumné řešení:
„Prodej ten dům, přidej pár korun – a pořiď si garsoniéru. Budeš bydlet v teple, bez zahrádky, s veškerým pohodlím.“
Ale ne! Ona si myslí, že její zpustlý barák má cenu nějaké luxusní nemovitosti – nejmíň za sedm milionů! Přitom podle mých odhadů by se dal sotva prodat za tři a půl. A ani to by nestačilo na slušný dolaráč ve městě. Říkali jsme jí to na rovinu. Ale je to jako hrách na zeď.
„Komu by ten dům vůbec patřil?!“ snažila jsem se jí vysvětlit.
„Má duši! Tam se narodil váš Honza! Jen ho trochu zvelebit!“ odpovídá.
Zvelebit… Dům, kterému se rozpadají zdi?!
A znovu, znovu, znovu… Při každé návštěvě to samé:
„U vás je tak krásně! Nechcete to ještě promyslet?“
Nedávno manžel ztratil trpělivost:
„Mami, náš byt ti nedáme. A do tvého domu se stěhovat nebudeme. Ani na to nespoléhej.“
Naštvala se, odešla a už týden demonstrativně nevolá. Uražená. Proč prý její syn a snacha nechtějí udělat radost a nevzdají se bytu, do kterého dali srdce?
A já jsem unavená. Nechápu, jak někdo může být tak slepý k cizím hranicím. Jsme mladý pár. Pracujeme, plánujeme, možná brzy budeme chtít děti. Kde je budeme vychovávat? V domě s kamny a prasklým stropem? Nebo zase investovat – jenom do něčeho, co už dávno mělo jít k zemi?
Neštve mě ani tak její nabídka, ale způsob, jak ji prezentuje. Jako bychom byli sobečtí. Jako by náš byt byl její spása a my bezcitní lidé, co jí nedovolí do „ráje“. Ale my jen chceme, aby nám nechala to, co jsme si vybudovali.
Teď jsme se s manželem rozhodli, že téma prostě nebudeme otevírat. Ona zná naši odpověď. Je konečná. A jestli je jí v tom domě opravdu těžko – ať ho prodá a koupí si byt podle svých možností. Ale pod naší střechou žít nebude. Protože náš byt není cena za věk ani splátka za mateřství. Je to náš domov. A nikomu ho nedáme.