Jana se dívala na tchyni a myslela si: “To chce být opravdu poslušnou služkou svého muže, aby mu sundávala boty. Nejenže se opil, že mu jazyk sotva patří, a místo aby si boty sundal sám, ještě mu sahá na prsty u nohou a přitom mumlá: ‘Díky Bohu! Teplé nohy, nezmrzly. A ponožky vlněné, husté, sama jsem je pletla.'”
Nevěstino udivení neznalo mezí. Tchyně zvedla manžela z pohovky, vzala ho pod paží, pevně k sobě přitiskla a pomalu vlekla do postele. Přikryla ho peřinou jako dítě, na stoličku postavila velkou sklenici kofoly a šla šťastná pít čaj. Jana se už chystala utrousit jedovatou poznámku:
“A kde jsou ty klení, házení bot a pohlavky?”
Místo toho však viděla spokojený výraz tchyně a slyšela, jak manžela, ne-li vychvalovala, tak omlouvala:
“Dlouho nepil, asi potkal nějakého kamaráda. Aspoň si trochu odpočine, pořád jen práce a práce. Samozřejmě, že to přehnal, játra už nejsou, co bývala. Ale nic, pak bude týden pít ostropestřec, spravíme to, vyléčíme játříčka.”
Snacha byla rok po svatbě s jejich synem a stačila si všimnout, že tchyně se před manželem vždycky sklání. Nikdy nezvýšila hlas, vše mu vysvětlí, rozžvýká, i když nakonec udělá, jak sama chce. Když ale tchán onemocněl, tchyně před ním běhala po špičkách.
Jednou snacha odpověděla, že když onemocní ona, je to lehčí – vyléčit sebe. Ale manžel… Tam musíš vyléčit nejen nemoc, ale i jeho rozmazlenost, neochotu brát léky, vztek na sebe, že zrovna teď onemocněl, kdy má práce nad hlavu.
Jana pozorovala tchyni a motala si to za uši, až měla nakonec tak nádherné, husté uši jako husarský důstojník. Třeba když seděli u jídla a její muž jen trochu hlasitěji srkal horkou polívku, Jana už vyvalila oči, přestala jíst, odložila lžíci a dívala se na něj. Ten hned pochopil a začal jíst opatrně, dusil se horkým, bál se even nadechnout. Tchyně však jen řekla manželovi:
“Nespěchej, dítě ti nikam neuteče a krávu nemusíš dojit.”
K hlasitému srkání poznamenala, že díky Bohu je to chutné, když se bojíš, že ti to sebereme. Tchán, pochopiv narážku, začal jíst tiše a klidně.
Jednou přišli k tchánovi kamarádi, tchyně hned zabušila, prostřela stůl a klidně odešla dělat své věci. Chlapi seděli, občas v řeči vypadlo sprosté slovo, ale celkově se chovali slušně, něco probírali, vzpomínali. Pro Janu se nechtění hosté zdrželi příliš dlouho. Nevydržela to a zeptala se matky:
“Nejde jim už čas, neměli by jít domů?”
Na co tchyně odpověděla:
“To je na nich, kdy odejdou. Dveře se otvírají, když hosté přicházejí, ne když odcházejí. Pak se neukazuje na dveře, ale na stůl, aby si dali panáka na cestu. Sešli se jednou za rok doma u stolu, ne u garáže nebo za plotem, ať si posedí. Jdi se zeptat, jestli jim něco nechybí.”
A skutečně, muži odešli všichni spokojení, klidní, a tchán navíc pyšný na svou ženu, objal ji a políbil. Když se Janin muž zdržel v práci, bylo z výrazu její tváře jasné, že zuří, nervózní, rozzlobená, z očí jí šlehaly blesky. Tchyně ji uklidňovala a říkala, ať nemyslí na špatné, co kdy a kde. Vydělávat peníze není tak snadné, chce to nejen sílu, ale i čas, třeba ho zdržel šéf. A pokud jde o to, na co myslí, čas tu nehraje roli – může přijít včas a stejně být cizí, nespokojený. A pravda, manželovi nabídli přivýdělek. Přišel domů, neviděl naštvanou ženu s našpulenými rty, ale laskavou, starostlivou, a řekl:
“A já myslel, že mi zase vynadáš.”
Jana si pomyslela, jak asi vypadá, když se muž, který dře, aby vydělal pár korun navíc, bojí přijít domů.
Jednou přišla tchyně ze dvora tak unavená, ale spokojená, a na snachinu otázku, co se děje, odpověděla:
“Ach, pomáhala jsem manželovi, pořád všechno tahá sám! Překládal prkna, chce předělat kurník.”
Jana se naježila a zeptala se:
“Cožpak je ženská práce tahat, zvedat, nosit? Má syna, ať mu pomůže.”
Tchyně se vůbec neurazila, jen se usmála:
“V hospodářství si musíme pomáhat. Společná práce se lépe daří. Jak se říká, v dobré rodině jsou čtyři ruce, čtyři nohy a jeden jazyk, v té špatné dva jazyky. Když jsme s ním vybírali prkna, hodně jsme si vzpomněli. Samozřejmě, tehdy byly jiné časy, po válce nebylo do tuku, být by bylo živu. Ale žili jsme pospolu, drželi jsme při sobě, vážili si rodiny a nedívali se, jestli je práce mužská, či ženská. Muži věděli, že je to pro nás těžké, ale co mohli dělat, když všechno kolem bylo rozbité, zničené. Jarda celý život bral těžší věci před sebe, a já se snažila pomoct, jak mi síly stačily. Při každé práci má být žena po boku! Muž ví, že hlavní tíha je na něm, ale je mu milé, když žena váží jeho práce a chce mu pomoci. Vzpomněli jsme si na mládí po válce a jsme tak rádi, že vy máte život úplně jiný. Jen láska je potřeba v každé době a v každém věku. Milovala jsem Jardy? Ptala ses, nevím, ale že jsem vždycky chtěla být nablízku, vždycky pomáhat při každé práci, vždycky ho chránit a šetřit, to ano. V rodině nerozdělujeme na mužskou a ženskou práci. Jistě, při těžké práci má vést muž, žena radí, ale stejně má být po ruce.”
A skutečně, když přišel domů, tchán litoval, že je žena unavená, říkal jí, že nikdo po ní pomoc nechtěl. Bylo ale vidět, že společná práce oběma udělala radost.
Jana si to v hlavě přebrala a uznJana si uvědomila, že štěstí v manželství nespočívá v boji o moc, ale v tichém porozumění a společném úsilí.