Polonahá dívka se na mě dívala zpod čela a vyzývavě se šklebila. Ten kalendář mě už dlouho dráždil. Jen můj zesnulý—pardon, bývalý manžel mohl v kuchyni pověsit takovou kýčovitost.
„Sbohem, miláčku! Do interiéru se vůbec nehodíš.“
Miláček beznadějně zakýval nožkou v lakované střevíčku, než skončil v odpadkovém koši. Zeď znovu zářila jemnou původní zelení, ale lehčí mi nebylo. Rok prostě nevyšel… Všechno začalo odchodem druhé polovičky a vypadá to, že končí ztrátou práce. Firma, která už dlouho balancovala na pokraji kolapsu, se blížila ke svému logickému konci. Zkrátka, výplaty přicházely čím dál řidčeji… Tak proč chodit do kanceláře? Správně, nemá to smysl. Rozumně zůstávám doma a pokouším se pustit do generálního úklidu.
Pokus nevyšel a místo toho, abych s nadšením drhla sporák, líná hospodyňka se ponořila do čtení zdarma časopisu, kde všemožní šarlatáni inzerovali své magické služby. Kdo tam jen nebyl! Bílí mágové, věštkyně, dědičné kartářky, čarodějky, léčitelé… Úplně dole inzerovala, mocná jasnovidka Vlasta, která slibovala vrátit manžela, odstranit uhranutí, změnit život k lepšímu a mnoho dalšího, přičemž na vše dávala stoprocentní záruku. Neměla jsem co na práci (kromě toho úklidu), zvědavost byla vždy mojí předností, a tak jsem, sama sobě překvapená, vytočila číslo…
***
Ve dveřích domu žádný domácí telefon, tajné kódy ani vrátný. Vchodové dveře otevřel ošuntělý chlapík. Když uslyšel, že jdu kvůli inzerátu, pustil mě do předsíně a líně mávl rukou.
„Tam!“
„Tam“, ve skromně zařízeném pokoji, seděla na gauči žena středního věku, oblečená v něčem domáckém. Její krk byl omotaný starou vlněnou šálou.
Unaveně se usmála.
„Dobrý den, volala jste? Takže chcete, abych vám sejmula věneček bez muže…“
„Vlastně jsem se vdala hned po škole. A s manželem jsme žili skoro patnáct let.“
Pozorně se na mě podívala svýma malýma očima s bledými řasami. Kde byly ty hluboké černé oči, které prozáří duši až na kost?!
„Omlouvám se, spletla jsem si vás s jinou klientkou.“
Kýchla.
Do pokoje bezohledně vpadl známý chlapík. Aniž by na mě vůbec pohlédl, prohlásil:
„Lízo, doma není co jíst. Dej mi peníze, skočím do obchodu.“
Nespokojeně se zamračila, zvedla se z gauče, šáhla do přihrádky nočního stolku, dlouho v ní hrabala a pak manželovi podala několik drobných bankovek.
„Tady. Kup chleba, těstoviny a játrovou paštiku.“
„A co pivo?“ ohradil se manžel. „Jinak nejdu…“
Líza-Vlasta mu přidala ještě pár korun a on odešel.
Znovu se omluvila a co nejvlídněji se ke mně obrátila:
„Takže vy chcete manžela zpět…?“
Chci? Najednou mi došlo, jak moc můj Víťa připomíná manžela jasnovidky, jenže on vypadá o něco reprezentativněji a pleš ještě nemá tak rozsáhlou. A k čemu by mi vlastně takový poklad byl?
„Raději nechám být,“ rozhodla jsem se. „Ale ať si uvědomí, koho opustil, a sám se vrátí.“
„Dobře,“ okamžitě souhlasila jasnovidka, „A ještě něco?“
„Ještě bych chtěla práci snů. Tvůrčí, zajímavou, prestižní a dobře placenou… Pokud taková vůbec existuje.“
„Ale dneska je těžké sehnat cokoliv… Já sama jsem po propuštění už roky nemohla najít slušné místo,“ povzdechla si Líza-Vlasta.
„Ale vám se určitě povede,“ rychle dodala.
V předsíni zabzučel telefon a ozvalo se tiché mumlání. Znovu se objevil pán domu, tentokrát oblečený do jedovatě zelené bundy.
„Volají tě do školy. Tvůj Franta slepil třídní knihu Herkulesem.“
„Franta je stejně tak tvůj jako můj! Běžte, já už se stydět nehodlám…“
Zůstaly jsme samy. Vypadala trochu rozpačitě.
„Ty děti… Mladší je ještě v pohodě, ale ten starší… Nemáte náhodou známého u narkologa?“
„Bohužel ne.“
„Tak pokračujme. Co dalšího chcete změnit?“
„A opravdu dokážete všechno?“ zeptala jsem se sarkasticky.
Moji ironii nepochopila a klidně odpověděla:
„Stoprocentní záruka.“
„Tak tedy – ať se do mě zamiluje hodný, chytrý, krásný a bohatý muž. Ideálně co nejdřív. A za toho bych se pak vdala.“
Jasnovidka něco zašeptala, jeden po druhém pokrčila tři prsty.
„A ještě chci vypadat úžasně. Třeba tak na pětadvacet, ne víc.“
Přikývla a pokrčila čtvrtý prst. Bylo jasné, že pro mě nebyla žádná oběť příliš velká.
„Chcete ještě něco?“
Moje fantazie už docházela. Snad jen…
„Chci si pořídit sibiřskou kočku!“
Líza-Vlasta sevřela prsty v pěst, zahleděla se do stropu a tiše pohybovala rty. Napadlo mě, že začala něco zaříkávat, ale spíš jen počítala, protože hned nato řekla:
„To bude tisíc dvě stě padesát korun.“
„A nebudete mi snad sňimat uhranutí?“ zajímalo mě.
Na chvíli přivřela oči.
„Žádné uhranutí není. Jen jste měla smůlu.“
„Takže teď budu mít štěstí?“
„Teď budete mít štěstí.“
Nakonec ještě kýchla.
S pocitem, že konám dobročinnost, jsem jí vyplatila odměnu a rozloučila se. Cestou zpátky jsem se pořádně vyčítala – peníze mi přece jen chyběly.
Promrzlá, po tmě našlápnutá do ledové louže, jsem se konečně dovlekla domů. Výtah nereagoval, laVýtah nereagoval, žárovka v předsíni vyhořela a v poštovní schránce čekaly nepříjemné účty za služby, ale když jsem otevřela dveře bytu, na prahu ležel nádherný sibiřský kocour s modrýma očima a u nohou měl dopis s vyrytým jménem muže, který mě právě zastavil u tramvajové zastávky.