— Dcero, vezmi si Milana Hrubého – budeš žít jako v pohádce. Má farmu, auto, dům. Proč potřebuješ toho chudáka Petra? — rozčíleně pronesl Josef Novák své dceři. Stál v kuchyni, hřál si ruce nad sporákem, a uvnitř v něm vřel hněv – ne na dceru, ale na její tvrdohlavost.
Josef celý život pracoval jako mechanizátor v zemědělské firmě nedaleko Brna. Byl hospodář tělem i duší: rodinný dům, čtyři zahrádky, husy, kachny, prasata, technika, nový plot z vlnitého plechu. Jeho žena Alžběta – tichá, laskavá, pracovitá. Starší syn Martin byl už dávno ženatý, ale mladší dcera, Tereza, právě dokončila zdravotní školu. Krásná, s růžovými tvářemi a jasnýma očima, a otci srdce svíral strach – nedej bože, aby se dala špatnému člověku.
Josef měl přítele – Karla Hrubého. Kamarádi přes dvacet let, pili spolu, sázeli obilí, jezdili na ryby. Karel vlastnil farmu, prodával maso a vejce na trhu a měl jediného syna Milana. Zámožný, sice s povahou, ale Josefovi se zdálo, že lepší parti nenajde.
— Rozuměj, Terko — začal znovu — Milan je šance. Chceš žít, aniž bys musela počítat každou korunu? Tady máš cestu. A tvůj Petr… Co má? Sirotek, vyrůstal u tety v Jihlavě. Žádnou půdu, žádnou střechu nad hlavou, ani korunu.
Tereza mlčela, stiskla rty a pak pevně řekla:
— Za Milana se nevdám. Miluju Petra. A basta.
Její slova zasáhla jako bič. Josef zbledl vzteky, ale polkl. Druhý den se setkal s Karlem, popili, zakousli, zasmáli se. A dohodli se: příští víkend budou ženicha vypravovat. Josef se vrátil domů a sotva překročil práh, vykřikl na ženu:
— Zítra porazíme prase! Terezu jsem „propil“ – bude teď Hrubého nevěstou!
Alžběta zbledla.
— Zbláznil ses?! To je náměstek, nebo co? Ona je člověk, ne dobytek! Snad nechceš být otrokář?
Tereza všechno slyšela. Tu noc sbalila věci do malého batohu, napsala matce dopis – promiň, mám tě ráda, nemůžu jinak – a oknem utekla k Petrovi. Za týden se vzali bez svateb, bez šatů, pronajali si pokoj v činžáku na okraji města.
Rok s dcerou Josef nemluvil. Alžběta k ní jezdila potají – nosila jídlo, hladila vnouče, které Tereza porodila o osm měsíců později. Pak Petrova teta zemřela, a mladí zdědili starý domek. Začali stavět nový – cihlu po cihle, vše vlastníma rukama.
Jednou Josef přišel k nim sám, postál u branky, podíval se na stavbu a zeptal se:
— No co, zeti, nechceš přiložit ruku k dílu?
Od té doby se smířili.
Za šest let měli Tereza s Petrem dvoupatrový dům, chlév, techniku a dva syny. Všichni v okolí záviděli. A Milan Hrubý se dvakrát rozvedl a pořád žil u rodičů. Bez práce, bez cíle, s lahví v ruce.
— To je náš syn, — říkala teď Alžběta sousedkám. — Petr i Martin – oba dva.
A Josef se díval na vnoučata a myslel si, jak dobře, že srdce jeho dcery tenkrát nepodlehlo touze po majetku, ale zůstalo věrné lásce.