Moje maminka se už mnoho let snaží oběkat moji dceru – a dělá to, bohužel, bez sebemenšího pochopení, že tím jen kazí jejich vztah. Dcera je teenager, má už dávno svůj vkus, preference, styl. Ale babička neústupně pokračuje v nakupování oblečení, aniž by se nezeptala, neporadila, nezajímala. Prostě přijde a podá tašku s věcmi. A pokaždé – ty samé slzy, výčitky, křupdy. Protože dcera to nosit nechce. A máma se urazí.
„Snažila jsem se, vybírala, a ona si to ani nezkusí!“ říká s výčitkou, jako by dítě mělo být vděčné jen za samotný fakt dárku.
A já si dobře pamatuju, jak to bylo v mém dětství. Maminka toujours kupovala věci podle zásad: „aby to vydrželo deset let“, „aby to nebylo špinavé“, „aby to bylo z pevné látky“. Nikdo nemyslel na krásu, módu nebo komfort. Oblékali mě, jak bylo pohodlné jim. A musela jsem souhlasit – protože peníze nebyly. Teprve když jsem začala sama vydělávat, poprvé jsem zvolila oblečení podle vkusu, ne podle odolnosti švů.
Když jsem se postavila na nohy, rozhodla jsem se maminku potěšit – koupit jí něco hezkého, nového. Ale ona okamžitě odmítla.
„Co jsi mi to koupila? Vypadám v tom jako panenka. Už mi není dvacet. A vůbec – tvoje věci nejsou kvalitní, bojím se to prát. Po prvním praní to bude onuce.“
Odmítala nosit to, co jsem jí nabízela, a kupovala si dál věci, které „vždycky vydrží“. Dobrá, smířila jsem se. Ať chodí, jak chce.
Ale když se mi narodila dcera – maminka jako by spustila starý scénář. Vytáhla ze“
„Co jsi mi to koupila? Vypadám v tom jako panenka. Už jsem stará. To je nějaký nevkus. A látka? Po prvním praní z toho budou hadry!“
Raději bych jí koupila něco pěkného, ale ona trvá na tom, že nejlepší móda je ta, která přežije všechno. No dobře, nechala jsem to být.
Jenže pak se“
„Ty jsi mi vyhodila věci, na které jsem dávala pozor!“ křičela rozhořčeně. Od té doby začala kupovat „nové“ věci. Aspoň tak to nazývala. Ve skutečnosti to vypadalo jako výprodej z bazaru. Dcera byla ještě malá, takže“
Dnes už je to jiné. Dcera má vlastní styl. Společně chodíme nakupovat a vybíráme, co se jí líbí. Vím, že co jí nesedí, to nenosí.
Babička ale jede dál po onom. Od deseti let mezi nimi neustálé hádky.
„Proč nenosíš ty šaty, co jsem ti koupila?!“
„Protože se mi nelíbí.“
„Ty jsi rozmazlená a nevděčná!“ křikne maminka a očima mě obviní. „To jsi ji tak vychovala!“
A já už jsem unavená. Unavená z vysvětlování, že láska není o tom nutit druhého. Kolikrát jsem prosila:
„Kup jí raději knížku, šperk, něco, co sama chce. Jen ne oblečení.“
Ale ona neposlouchá. Myslí si, že dělá všechno správně. Že my neumíme ocenit její snahu. Že vnučka je drzá. Že já jsem špatná matka, protože jí „dovolím všechno“.
Ve skutečnosti jen nechávám svou dceru být sama sebou. A chci věřit, že to maminka jednou pochopí. Dokud není příliš pozdě. Dokud mezi nimi nevyroste vysoká zeď.