„Jo, já jsem takovej,“ říkal si. Měl jiné ženy, ale odejít od rodiny nehodlal.
Všechny kamarádky říkaly Hance, že je blázen. A ona? Ona to věděla. Ale i s tím vědomím nedokázala nic změnit. Její city k manželovi dávno vyhasly. Rozplynuly se mezi praním, večeřemi, nevyspáním a nekonečnou prací. Dřív se hnala domů na křídlech lásky, teď šla jen z habitu – unavená, otrávená, bez jiskry v očích. Ve svých čtyřiceti vypadala na padesát, a to nebyl žádný přehánění, ale drsná realita.
Jediná, kdo ji doopravdy litoval, byla… tchýně. Anna Nováková. Žena s nelehkým charakterem, ale obrovským srdcem. Teď bydlela s Hankou a jejím synem – přijela do Prahy z maloměstského Jihlavy, aby absolvovala léčbu, kterou v jejich městečku neměli. Usadili ji v dětském pokoji, a ona se chopila pomoci se sedmiletou vnučkou Eliškou. Holčička ještě nemohla zůstávat sama, a Hanka od rána do večera mizela v práci.
Manžel… Ach, Honza. Choval se, jako by mu s věkem do hlavy vlezl čert. Často se zdržel dlouho do noci. Vracel se k ránu. Smrděl sladkými parfémy, což vysvětloval „novou mužskou vůní“, i když celý barák už věděl, že má nějakou. A možná nejen jednu.
Začal si plést jména. Někdy Hanku oslovil jako Janu, jindy jako Alenu nebo Kačku. A pokaždé s tím samolibým úšklebkem, jako by říkal: no a co, chytili jste mě, co s tím uděláte? Ani se nesnažil skrývat. Skoro se tím chlubil. „Jo, já jsem takovej,“ četlo se v jeho očích.
Všechno mohlo pokračovat donekonečna, kdyby jednou ve tři ráno nezařval telefon na chodbě. Manželova nejnovější přítelkyně hledala svého „zajíčka“ a s podrážděným tónem se ptala: „Kde je? Proč nebere?“ Hanka byla v šoku – ne tolik kvůli hovoru, ale kvůli tomu, jak snadno ta žena vtrhla do jejího domu, její noci, jejího života.
Když se Honza připlížil domů s kocovinou v obličeji k ránu, Hanka neudržela emoce. Jeho věci letěly na chodbu s takovou zuřivostí, že se i kočka schovala pod gauč. Snažil se ospravedlnit:
„Jo, mám jinou. Ale od rodiny neodejdu! Máme děti. Máma je nemocná. Jsme rodina!“
Ale Anna Nováková vyšla z ložnice a poprvé za dlouho zvýšila hlas:
„Jestli chceš být s jinou, tak běž. Ale ať tě tu nevidím. Já si najdu, kde bydlet. Léčbu mám skoro hotovou. A syn má zkoušky. Už má dost toho divadla. Všichni si zasloužíme normální život!“
Hanka se pokoušela namítnout – že je to její dům, že rozhodne ona. Ale tchýně neustoupila:
„Nechci se plést, ale dokud tu bydlím, nenechám z bytu udělat bordel. Ať si sbalí věci. Já zůstanu do konce týdne, pak si najdu pokoj. Dál je to na vás.“
Pod přísným pohledem syna Honza, bruče si pod vousy, strkal košile a kalhoty do sportovní tašky. Bylo to trapné. Ponižující. Ale zasloužené.
Po jeho odchodu Hanka poprvé za mnoho let cítila, že v domě je ticho. Opravdové ticho. Nikdo nekřičel, nevolal uprostřed noci, nevyžadoval večeři. Tchýně jezdila na návštěvy jednou týdně, vozila vnučce koláče a čerstvé drby. A Hanka najednou zjistila, že se probouzí bez knedlíku v krku. Dokonce se i do zrcadla dívala jinak.
A pak, po pár měsících, když Anna Nováková dokončila léčbu a chystala se odjet, objevil se na prahu Honza. S kyticí. S provinilým výrazem. Se slovy, která Hance ztuhla krev v žilách:
„Odpusť mi. Vyhodila mě. Už jsem to pochopil. Dej mi šanci. Začneme znova?“
Anna Nováková, už v kabátě a s kufrem, se na snachu podívala:
„Rozhodni se sama. Nebudu se míchat. Ale je čas myslet na sebe, ne na to, koho je ti líto.“
A vzala vnoučata za ruce a odešla do kuchyně.
Hanka stála v předsíni, dívala se na muže, který ji zradil nejednou. Na člověka, který byl její rodinou. A teď? Jen návštěva. A ona musela rozhodnout. Rozhodnutí, které už nezáviselo na nikom. Jen na ní.