„Přestaň se vymlouvat, mám hlad! Copak dva dny rýmy jsou důvod ležet?“
Neschopnost manžela pochopit ty nejjednodušší věci se stala bodem zlomu v osudu mé kamarádky. Známe se s Janou už od gymnázia. Vždycky jsem ji považovala za silnou ženu, ale to, že tenhle vztah vydržela tři roky, mě dodnes šokuje.
Její manžel Tomáš byl ten typ, který měl všechno podle svého. Bolí tě hlava nebo máš horečku? To je jedno, hlavně že večeře je včas. Pro Tomáše byla role manželky jasná – kuchařka, uklízečka, ošetřovatelka a psycholožka v jednom. Sám k těmto povinnostem přistupoval s naprostým nezájmem, nesnesl ani náznak empatie.
Když Jana skončila v nemocnici s komplikacemi po chřipce, ani ji nenapadlo navštívit. A hned po propuštění na ni čekal s výčitkou: „Kdo jiný mi uvaří večeři?“ Když mu řekla, že celou noc nespala, jen odfrkl: „To je mi tragedie! Unavená… Tak se neflákej a honem něco udělej, já mám hlad!“
Jana vstala, ale ne pro nákup – šla na matriku. Pak si sbalila věci a odjela k rodičům. Bez hádek, bez vysvětlování. Prostě odešla.
A měla pravdu. Když láska přeroste v opovržení, zůstávat znamená ničit sama sebe. Teď zase slyším v Janině hlase sílu. A věřím, že před ní je lepší budoucnost.