Bydlet u tchyně není žádná sláva, ale copak nám nemohla přenechat ten větší pokoj?
Stejně jako mnoho mladých manželů jsme po svatbě řešili, kde budeme bydlet. Nejprve jsme si pronajali byt, ale po půl roce nám došlo, že to finančně neutáhneme, a tak jsme požádali manželovy rodiče, jestli se u nich můžeme nastěhovat.
Majít dvoupokojový byt: jedna místnost má deset metrů čtverečních, druhá devatenáct. Dostali jsme tu menší, ve které vyrůstal můj muž. Zpočátku nám to nevadilo – hlavně, že máme kde spát.
Jenže polovina skříně v našem pokoji byla plná tchyniných věcí. Chodíly si pro ně buď brzy ráno, nebo pozdě večer, což bylo dost nepraktické.
Když jsem zjistila, že čekáme dítě, začala jsem přemýšlet: do našeho pokojíku se sotva vejde postýlka, natož, aby tam byl ještě přebalovací pult a další věci.
Požádala jsem manžela, aby s rodiči probral, jestli bychom si nemohli pokoje vyměnit. Ale jen mávl rukou:
„To by nešlo. Měli bychom být rádi, že nás vůbec ubytovali.“
Rozhodla jsem se tedy promluvit s tchyní sama. Bohužel, můj nápad ji příliš nenadchl. Její hlavní argument zněl:
„A kam pak budeme brát návštěvy?“
Návštěvy u nich nebývají často, ale pro ni to byl silný důvod. Tchán dodal:
„Já potřebuju na balkon kouřit. Nebudu přece pořád chodit přes váš pokoj.“
Aby témato definitivně uzavřeli, nechali si v pokoji udělat rekonstrukci a koupili nový nábytek – jasná zpráva, že žádná výměna nebude.
Teď jsme v pasti: pronájem bytu ani hypotéku si teď dovolit nemůžeme. Snažila jsem se tchyni vysvětlit, že je to jen dočasné, dokud nenašetříme, ale nechtěla o ničem slyšet.
Když teď říká, jak se chystá na vnouče, zní to jako prázdné řeči. Kdyby jim opravdu záleželo na vnukovi, mohli by vyjít vstříc a vyměnit si pokoje… ne jen slibovat.