V malinkém městečku, kde se všichni znají, šel život svým zaběhnutým tempem. Práce tu moc nebývá, takže většina lidí se živí samozásobitelstvím – někdo pěstuje zeleninu, jiný chodí rybařit nebo na lov.
Naše rodina nebyla výjimkou. Půl hektaru zahrádky a dvacet arů sadu, když se o ně pořádně staráte, dokáže nejen uživit rodinu, ale i přinést pár korun navíc. Manžel miloval rybaření a já jsem se starala o hospodářství – o dobytek a drůbež. Od malička jsme učili děti pracovat, každé mělo své povinnosti: jedno krmilo slepice, druhé plilo záhony.
Nedaleko od nás žila žena jménem Věra. Její plodnost udivovala celé městečko – dětí měla přes deset. Jenže ani Věra, ani její muž Luboš se moc nesnažili je uživit. Jejich pole leželo ladem, a když je sousedé pronajali, brzy toho nechali kvůli přílišným nárokům majitelů.
Hlavním zaměstnáním Věry a Luboše bylo žebrání. Sousedé z lítosti pomáhali – někdo přinesl kbelík brambor, jiný vejce, maso nebo ovoce. Věřiny děti často chodily na návštěvu a nabízely pomoc kolem domu výměnou za jídlo. I já jsem je občas vzala na pomoc.
Nejvíc mi utkvěl v paměti Věřin nejstarší syn – Jakub. Vždycky poctivě odvedl svou práci a nikdy od nás neodešel hladový.
Jednoho dne Luboš to s alkoholem přehnal a odešel na věčnost, nechal Věru s hromadou dětí. Věra jako by o ně úplně ztratila zájem. Starosta městské rady přivolal sociálku a děti skončily v dětských domovech.
Jakuba taky odvezli. S manželem jsme si k němu přirostli, a když zmizel, těžce jsme to nesli. Zjistila jsem, kde ho umístili, a začala ho navštěvovat párkrát do měsíce. Po dlouhém přemýšlení a rozhovorech s manželem jsme se rozhodli, že si Jakuba vezmeme do péče a přivedeme ho k nám domů.
Jakub nás znal, my znali jeho, a s našimi dětmi vycházel bez problému. Takže jeho příchod do rodiny proběhl hladce. Stal se naší oporou ve všem. Jako nejstarší z dětí nikdy nedával najevo svou převahu, naopak mladším vždy pomáhal a podporoval je.
Čas plynul, děti vyrostly, vystudovaly školu, někdo šel na učiliště, jiný na vysokou, založily vlastní rodiny a rozutekly se po republice. Jakub po učňáku taky odešel.
Teď už mu je přes padesát. Má skvělou rodinu, dvě děti, které považujeme za vlastní vnoučata. Z Jakuba vždycky sálalo zvláštní teplo a vděčnost za to, co jsme pro něj udělali. Jsem moc ráda, že jsme tehdy rozhodli vzít si ho z děcáku.