Ludmila se dívala na svou tchyni a myslela si: „Copak musí být člověk otrokem svého manžela, že mu musí sundavat boty? Nejenže se opil, sotva plácá, ale ona mu ještě sahá na nohy a říká: ‚Díky bohu! Teplé nohy, neprochladly. A ponožky vlněné, husté, sama jsem je pletla.‘“
Nevěstino údivu nebylo konce. Tchyně zvedla manžela z pohovky, přitiskla ho k sobě a pomalu ho odváděla na postel. Přikryla ho peřinou jako dítě, na stoličku postavila velký hrnek kvasu a šla spokojeně pít čaj. Ludmila se chtěla ušklíbnout:
„A kde jsou ty křiky, házení bot a pohlavky?“
Místo toho však viděla spokojenou tvář tchyně a slyšela, jak svého muže, ne-li chválí, tedy alespoň omlouvá: „Dávno nepil, asi potkal kamarády. Ať si trochu odpočine, pořád jen práce a práce. Samozřejmě, že to přehnal, játra mu nefungují. Ale nic, pak bude týden pít vodu, napravíme to, vyléčíme játra.“
Snaša byla vdaná už rok za jejich syna a všimla si, že tchyně se před svým mužem vždy sklání. Nikdy nezvedla hlas, vše mu trpělivě vysvětluje, i když nakonec udělá, co sama chce. Když však tchán onemocní, tchyně kolem něj běhá po špičkách.
Jednou Ludmile odpověděla, že když onemocní ona, je snadné se vyléčit, ale manžel… U něj nestačí léčit nemoc, musíš vyléčit jeho rozmary, nechuť k práškům, vztek na sebe, že onemocněl, když je práce nad hlavu.
Ludmila pozorovala tchyni a mlela si to v hlavě. Když třeba seděli u jídla a její muž hlasitě srkal horkou polívku, Ludmila přestala jíst, položila lžíci a upřeně se na něj dívala. Ten se začal dusit, ale bál se nadechnout. Tchyně však jen řekla: „Nespěchej, nikam neuteče.“ Když hlasitě jedl, usmála se: „Vidíš, jak mu chutná, bojí se, že mu to sebereme.“ Tchán pochopil narážku a začal jíst potichu.
Jednou přišli tchánovi kamarádi. Tchyně rychle prostřela stůl a odešla dělat své věci. Muži seděli, občas při debatě upustili vulgární slovo, ale jinak se chovali slušně. Ludmile se zdálo, že návštěva trvá příliš dlouho. Zeptala se: „Neměli by už jít? Neměli by znát míru?“ Tchyně odpověděla: „To je na nich. Když přicházejí, otevíráme dveře, ale když odcházejí, neukazujeme na ně, nýbrž na stůl, aby si dali na cestu. Scházejí se jednou za rok doma, ne v garáži. Ať si posedí. Jdi se zeptat, jestli jim něco nechybí.“
Nakonec odešli všichni spokojení a tchán byl navíc hrdý na svou ženu, objal ji a políbil.
Když se Ludmilin manžel zdržel v práci, bylo z jejího výrazu jasné, že je nervózní a naštvaná. Tchyně ji uklidňovala: „Nemysli hned na to nejhorší. Vydělat peníze není lehké, chce to čas. A pokud se bojíš toho, na co myslíš, čas na tom nic nemění. Když se člověk rozhodne zradit, může přijít včas a stejně bude nedůvěryhodný.“
A skutečně – manžel dostal nabídku na přivýdělek. Přišel domů a místo naštvané ženy našel vlídnou a starostlivou. Řekl: „Myslel jsem, že mi vynadáš.“
Ludmila si uvědomila, že pokud se manžel bojí přijít domů, i když dře, aby vydělal navíc, něco je špatně.
Jednou přišla tchyně ze dvora unavená, ale spokojená. Na Ludmilin dotaz odpověděla: „Pomáhala jsem manželovi. Překládal prkna, chce předělat kurník.“
Ludmila se urazila: „Cožpak je to ženská práce nosit a zvedat těžké věci? Má přece syna, ať pomůže!“
Tchyně se neurazila, jen se usmála: „V domácnosti si musíme navzájem pomáhat. Společná práce jde lépe od ruky. Jak se říká – v dobré rodině jsou čtyři ruce, čtyři nohy a jedny ústa, v té špatné dva jazyky. Když jsme vybírali prkna, vzpomínali jsme na mnohé. Po válce nebylo lehké, ale drželi jsme spolu, nehleděli na to, co je mužské a co ženské. Manžel vždy bral těžší práci na sebe, ale já se snažila pomoct, jak to šlo. U jakékoli práce má být žena po boku muže! On ví, že největší tíha leží na něm, ale je mu příjemné, když žena ocení jeho práci a chce pomoci.“
Když přišel tchán domů, litoval, že je žena unavená, říkal jí, že nemusela pomáhat. Ale bylo vidět, že je rád, že byli spolu.
Ludmila přemýšlela a uvědomila si, že tchyně jedná moudře, ne jako ona. Často manželovi vyčítá a nikdy nedokáže mlčet. A přitom by mohla být shovívavější a nemusela ukazovat svou hrdost.
O svátcích tchyně vždy vařila hodně masa – to, co měli muži nejraději. Jednou řekla:
„Ludmilo, i když se zlobíš, vždy uvař manželovi oběd. Můžeš s ním nemluvit, ale potichu mu ho dej. Můžeš být naštvaná, ale nakrm ho. Hladový muž je zvíře, do hladového se nedovoláš. Nasyť ho, napoj, a pak mu dej takovou lekci – pokud nemá pravdu, ať ví, že žena má vždy pravdu, i když ji nemá. Ale neřič, mluv klidně a rozhodně.“
Ludmila si mnohé uvědomila. Tchyně byla moudrá žena. V její rodině byl vždy klid, porozumění a respekt. Nedělila práci na mužskou a ženskou – bylo to jejich společné dílo.
Často se tchyně ptala manžela, co si myslí, že by bylo lepší udělat. Tchán začal vysvětlovat, ona mlčky přikyvovala a pak řekla: „Dobře, uvidíme, co je lepší. Pokazit se to vždycky stihne.“ A udělala to po svém, ale tchán s tím souhlasil. Svým úsměvem a tichým hlasem si ho podmanila. V těžké práci byl vůdcem on, v každodenních věcech ona.
Učila snachu, že v životě musí mít člověk hbitéA když Ludmila po letech sama stála před svými dětmi jako tchyně, konečně pochopila, že láska a trpělivost jsou tím nejcennějším dědictvím, které jí kdy byla dáno.