Dnešní den mi připomněl, že láska se neprojevuje jen ve štěstí, ale hlavně v těžkých chvílích.
“Jardo, podívej, jaké šaty jsem si koupila! Líbí se?” zvolala jsem a otočila se před zrcadlem.
Jaroslav zvedl oči od novin a usmál se. “Ukázala bys mi je lépe? Jsou nádherné. Sluší ti jako nikdy,” pronesl jemně.
“Já jsem z nich úplně paf! Prošla jsem celý obchod a už jsem chtěla odejít s prázdnou, ale v poslední chvíli jsem je zahlédla. Letos v nich půjdu na Maruščiny narozeniny!”
“Ne, v nich nepůjdeš,” zavrtěl hlavou s falešnou vážností.
“Proč ne?” znejistěla jsem.
“Protože bys tam zazářila víc než oslavenkyně. A to se přece nedělá.”
Rozesmála jsem se a Jaroslav si pomyslel, jak krásně zní můj smích. “Ale no tak!” přidala jsem a přistoupila blíž k zrcadlu.
Šaty měly nebesky modrou barvu, která podtrhovala stejně jasné odstíny mých očí. Jaroslav mě pozoroval a v jeho nitru se svíralo. Stále mi to neřekl… Nevěděl, jak začít. Doufal, že se vše nějak vyřeší.
“Kdy jsme chtěli jet na dovolenou?” zeptala jsem se přes odraz v zrcadle.
“V září,” odpověděl chraplavě.
“V září… Budu muset koupit nové plavky. Mám jen dva, to nestačí.”
Jaroslav zavřel oči. Už nemohl dál mlčet. Chtěl mě chránit, ale chápal, že to nejde. Musím to vědět.
“Jardo, posaď se,” vydechl.
Otočila jsem se, stále usmívající se, ale když jsem spatřila jeho vážný výraz, úsměv mi vyvanul.
“Co se děje?” zeptala jsem se tiše a přisedla k němu.
“Mám špatné zprávy…”
“Bože, nech mě čekat! Je někdo z rodiny v pořádku? Maminka?”
“Všichni jsou zdraví,” uklidnil mě. Pak sevřel mé ruce a řekl: “Moje firma zkrachovala.”
Zírala jsem na něj, snažila se zpracovat ta slova. Vzali jsme se před pěti lety. Byl o deset let starší, ale tehdy jsem se do něj zbláznila. A věk nikdy nebyl překážkou. Tehdy jeho podnikání teprve začínalo vzkvétat, takže mě nikdo nemohl obvinit, že jsem s ním kvůli penězům. A kdokoli nás znal, viděl, jak se milujeme.
Říká se, že některá manželství jsou uzavírána v nebi. To byl náš případ. Byli jsme jako dvě části jednoho celku. V našem vztahu nebylo žádné špatnosti. Žádné lži, žádné podvody.
Jeho podnikání po svatbě rychle rostlo. Začal vydělávat dost a brzy jsme se přestěhovali z malého bytu do velkého domu. Pořídili jsme si auta, jezdili na drahé dovolené. Náš život se stal ještě lepším.
Jarda byl přesvědčen, že když muž vstupuje do manželství, bere na sebe odpovědnost za rodinu. Žena může pracovat, ale její příjem by neměl být hlavním zdrojem. Ani nevěděl, kolik vydělávám. Většinou jsem peníze utrácela za sebe: kosmetiku, oblečení, drobnosti. Někdy jsem koupila potraviny nebo zaplatila účty, ale to bylo čistě z mé vůle. Hlavní živitel byl on. Tak mu to vyhovovalo.
A teď musel přiznat svůj pád. Svoji slabost.
Měl dokonce myšlenku, že pokud bych po krachu jeho firmy chtěla odejít, pochopil by to. Nedokázal naplnit svůj úkol.
“Jak dlouho to trvá?” zeptala jsem se potichu.
“Několik měsíců. Myslel jsem, že se z toho dostanu, ale nepodařilo se. Dnes byla firma oficiálně prohlášena za bankrot. Je mi to líto…”
Sklonil hlavu. Styděl se mi podívat do očí.
“Proč jsi mi o tom neřekl?” zeptala jsem se trochu uraženě.
“Nechtěl jsem tě zatěžovat. Doufal jsem, že to zvládnu sám.”
“Jardo!” okřikla jsem ho. “Jsme přece rodina. Ve zlém i v dobrém, vzpomínáš? Opravdu sis myslel, že tě budu milovat jen v dobrých časech, ale v těch těžkých tě nepodpořím?”
“Nechtěl jsem ti přidělávat starosti,” povzdechl si.
“Dobře,” usmála jsem se a pohladila ho po rameni. “Zvládneme to. Co teď plánuješ?”
“Nevím,” přiznal. “Musím projít účty, zjistit, kolik máme peněz. Najdu si nějakou práci. A pak… možná začnu znovu.”
“Takže,” vstala jsem z pohovky. “Šaty vrátím.”
“Ani nápad!” vzepřel se. “Tobě nesmírně sluší a tak se ti líbí.”
“To nic,” uklidnila jsem ho. “Mám šatník plný šatů, a navíc bych na Maruščiny narozeniny vypadala moc nabitě, jak jsi sám řekl.”
Jaroslav se usmál, ale v srdci cítil tíseň.
“Stály tolik, co potraviny na dva týdny. Teď jsou pro nás důležitější,” dodala jsem. “Až se situace zlepší, koupím si jiné. Ještě hezčí.”
Večer jsme si sedli ke společnému rozpočtu. Když trochu přitáhneme opasky a přidáme můj plat, bez problémů vyjdeme půl roku.
“V nejhorším případě prodáme jedno z aut,” navrhla jsem.
“Od zítřka začnu hledat práci,” ujistil mě Jaroslav. “Pokud nenajdu něco slušného, půjdu dělat skladníka, rozvážku, taxikáře… Cokoli! Nebudu tě živit.”
Mlčela jsem a přemýšlela. Něco mi táhlo hlavou.
“Jardo, mluvil jsi o tom, že bys chtěl začít nový podnik…”
“Ano, mám pár nápadů, ale teď na to nejsou peníze. A bojím se znovu selhat.”
“Dobře, promyslíme to,” řekla jsem.
Celou noc jsem nemohla spát. Věděla jsem, že Jaroslav je člověk, který umí chytit štěstí za pačesy. Má ten správný podnikatelský instinkt. Pokud teď ztratí odvahu, skončí jako obyčejný rozvozce. A taková práce pro něj není. Potřebuje něco budovat, vymýšlet, rozvíjet.
Nešlo jen o peníze. Šlo o to, že každý by měl dělat to, co ho naplňuje.
Ráno jsem ho požádala, aby mi řekl o svém podnikatelském záměru. Když jsem ho vyslechla, došla jsem k zKoupila jsem šaty zpátky, protože věřím, že naše láska překoná všechny těžkosti.