Bydlíme u své tchyně, a tak si nemohu příliš vyskakovat, ale snad by mohla ustoupit a dát nám větší pokoj?
Jako mnoho mladých manželů jsme se po svatbě ocitli bez vlastního bydlení. Zpočátku jsme bydleli v pronájmu, ale po půl roce bylo jasné, že nás to finančně drtí, a tak jsme požádali manželovy rodiče o přístřeší.
Měli dvoupokojový byt: jeden pokoj o deseti metrech čtverečních, druhý o devatenácti. Dostali jsme ten menší, kde můj muž vyrůstal. Zpočátku nám to nevadilo – hlavně, že bylo kde spát.
Jenže půlku skříně v našem pokoji zabíraly tchyniny věci. Chodila si pro ně často, buď brzy ráno, nebo pozdě večer, což nebylo příjemné.
Když jsem zjistila, že čekáme dítě, začala jsem přemýšlet: v našem pokojíčku by se dětská postýlka sotva vešla, natož přebalovací pult nebo další nezbytnosti.
Požádala jsem manžela, aby s rodiči probral výměnu pokojů, ale on jen mávl rukou:
„Nedají na to svolení. Měli bychom být vděční, že nás vůbec ubytovali.“
Rozhodla jsem se tedy promluvit s tchyní sama. Bohužel, můj návrh ji nadchl jen málo. Jejím hlavním argumentem bylo:
„A kam budeme zvát hosty?“
Hosté k nim chodili málokdy, ale pro ni to bylo zásadní. Tchán dodal:
„Já potřebuju na balkon kouřit. Nebudu přece chodit přes váš pokoj.“
Aby tématu udělali tečku, pustili se do rekonstrukce svého pokoje a koupili nový nábytek – jasný signál, že žádná výměna nebude.
Zůstali jsme v patové situaci: ani nájem, ani hypotéka nebyly v tuto chvíli možné. Snažila jsem se tchyni vysvětlit, že je to dočasné, než si naspoříme na vlastní, ale zůstala neoblomná.
Teď, když mluví o tom, jak se těší na vnuka, zní to jako prázdné řeči. Kdyby jim opravdu záleželo na jeho budoucnosti, mohli by nám vyjít vstříc a vyměnit si pokoje – nejen plácat slova.