Vrátili jsme se do babiččina domu… a tam už žila jiná rodina
Bylo to jedno z těch rána, kdy se probudíte s těžkostí na hrudi a nevíte, jestli to byl sen, nebo připomínka. Ležela jsem v posteli v noční košili promočené potem, i když v našem bytě v Brně je v zimě vždycky chladno. Zdálo se mi o babičce. O mé zesnulé babičce Marii, se kterou jsem prožila ty nejhezčí prázdniny na vesnici u Blanska. Seděla na lavici u kamen, jejichž teplo prohřívalo až do kostí, a smutně se na mě dívala:
„Proč mě, vnučko, už nenavštěvuješ? Úplně jsi zapomněla?“
Probudila jsem se s knedlíkem v krku. Pocit viny na mně seděl jako těžký balvan. Otočila jsem se k muži ležícímu vedle a pevně řekla:
„Jirko, dnes jedeme na vesnici. Za babičkou. Na hřbitov.“
Samozřejmě se podivil – venku sypal hustý sníh a cesta nebyla krátká. Ale neodporoval. Rychle jsme se sebrali, hodili do auta termosku, pár chlebíčků a deku. Jeli jsme skoro čtyři hodiny – kluzké, závěje, ale moje touha byla tak silná, že mě nic nezastavilo.
Na hřbitov jsme šli pěšky – žádné cestičky, jen vysoké závěje. Když jsme došli k babiččinu hrobu, srdce se mi sevřelo: spadlá bříza ležela přímo přes náhrobek. S Jirkou jsme skoro hodinu odhazovali sníh, uklízeli větve a dávali vše do pořádku. Zapálila jsem svíčku, rozloučila se v duchu… A najednou mi blesklo hlavou:
„Zajedeme se podívat k domu? Jen tak, jak vypadá. Vždyť ho babička odkázala nám.“
Manžel souhlasil. Víc než rok jsme tam nebyli. Čekala jsem zasněžený dvůr, zamrzlá okna a tiché prázdné stěny. Ale to, co jsme uviděli, nás ohromilo: v domě svítilo, z komína stoupal kouř a ke dveřím byla prošlapaná cestička. Zabrzdila jsem prudce.
„Kdo to tam je?“ zašeptal Jiří.
Vyměnili jsme si pohledy, vystoupili z auta a přistoupili ke dveřím. Zaklepala jsem. Za chvíli dveře otevřela mladá žena. A za jejími zády vykukovala asi šestiletá holčička.
„Dobrý den!“ zazvonil dětský hlas jako první.
S Jirkou jsme automaticky odpověděli. Když žena zjistila, kdo jsme, zarděla se a začala se překotně omlouvat, zatímco nás zvala dál.
Uvnitř bylo teplo, vyhřáté – přesně jako v tom snu. I vzduch voněl dřevem, jako za mého dětství. Sedli jsme si ke stolu, Natálie – tak se žena jmenovala – přinesla čaj, sušenky a začala vyprávět. Před rokem jejímu muži zemřel při nehodě. Byt, na který tak dlouho spořili a který sotva splatili, jí zůstal, ale platit náklady a uživit se s dítětem sama? To bylo nemožné. Rozhodla se přestěhovat k tetě na venkov. Jenže ta už bydlela s novým mužem a nemohla je přijmout. Poradila jí, ať hledá prázdný dům.
„Takových tu je,“ řekla Natálie, „dost. Teta mi poradila ten váš: útulný, pevný, a že jste prý dobří lidé. Třeba byste se dohodli.“
Pronajala si svůj byt a přestěhovala se sem. Rok tu žila, starala se o dům, pečovala o zahrádku. Mluvila s takovým dojetím, že jsem nevěděla, jestli se mám zlobit, nebo jí mít soucit.
Podívala jsem se na Jirku. Mlčky pil čaj, ale z jeho pohledu bylo jasné, že smýšlí stejně jako já.
„Natálie,“ řekla jsem, „není o čem rozhodovat. Zůstaňte tu. Jen kdybychom někdy přijeli, přijali byste nás na přenocování?“
Natálie vykulila oči, pak se rozzářila a málem rozplakala:
„Samozřejmě, samozřejmě! O všechno se postaráme. Přijeďte kdykoliv!“
Holčička, která to slyšela, se usmála a zeptala se:
„A kdy k nám přijedete?“
Skrčila jsem se před ni, podívala se do těch čistých dětských očí a odpověděla:
„A kdy nás zavoláš?“
Zamyslela se, pak najednou radostně vykřikla:
„Až bude léto!“
„Tak je to domluvené,“ usmál se Jiří.
Když jsme odjížděli, bylo mi najednou lehko jako pírku. Cítila jsem, že babička nás vidí. Že rozumí. Že má cesta nebyla zbytečná. A tu noc se mi zase zdála – šly jsme spolu lesní pěšinou, držela mě pod paží a něco laskavě vyprávěla, ale když jsem se probudila, nepamatovala jsem si ani slovo. Jen její úsměv – takový teplý, jako kdysi. Asi byla spokojená. Že jsem za ní přišla. A že jsem v jejím domě nechala Natálii s malou Adélkou.
Od té doby věřím ve sny.