Myslela jsem si, že má dcera žije ve šťastném manželství… dokud jsem k nim nepřijela na návštěvu.
Když naše Barbora oznámila, že se vdává za muže o osm let staršího, my s manželem jsme neprotestovali. Hned na nás udělal dojem — vzdělaný, zdvořilý, uhlazený. Tomáš uměl být přesvědčivý. Doslova zahrnoval naši dceru pozorností — květiny, výlety, dárky. A když prohlásil, že zaplatí všechny svatební výdaje — restauraci, šaty, fotografy, dekorace — málem mi ukápla slza. Byli jsme přesvědčeni, že naše holčička je v dobrých rukou.
„Má vlastní firmu, mami, neboj se,“ říkala Barbora. „Je dobře zajištěný, všechno má pod kontrolou.“
Půl roku po svatbě přijel Tomáš s Barborou k nám. Prošel si byt, neřekl nic. Druhý den přišli měřiči. Za týden řemeslníci. A najednou v našem starém pražském bytě stála drahá pětikomorová okna s protihlukovou izolací. Pak přišla řada na balkón, klimatizaci, dokonce i novou obkladačku na podlahu.
My s manželem jsme zmateně děkovali, ale on jen mávl rukou: „Maličkosti. Pro tchýni a tchána jen to nejlepší.“ Samozřejmě nás to potěšilo. A kdo by se neradoval, když vidí svou dceru v dostatku a lásce, s tak pečujícím manželem?
Pak se jim narodilo první dítě. Všechno jako v pohádce — propouštění z porodnice s balónky, krásné oblečení, krajkové zavinovačky, fotograf — všechno prvotřídní. My s manželem jsme jen tiše žasli: „No vidíš, šťastná rodina.“
O dva roky později přišlo na svět druhé dítě. Znovu oslava, dárky, hosté. Ale Barbora jako by pohasla. Měla unavené oči a úsměv vypadal vynuceně. Nejdřív jsem si myslela, že je to poporodní vyčerpání. Dvě malé děti — to není legrace. Ale s každým telefonátem jsem víc a víc cítila, že mi dcera něco tají.
Rozhodla jsem se za nimi zajet sama. Zavolala jsem, abych dala vědět. Přijela jsem večer. Tomáš nebyl doma. Barbora mě přivítala bez nadšení, děti si hrály v pokoji, šla jsem k nim — pohladila je, přitiskla. Srdce mi plesalo, vždyť to jsou vnoučata. A když se děti zabavily pohádkami, tiše jsem se dcery zeptala:
„Barboro, zlatko, co se děje?“
Vzhlédla, podívala se stranou a pak se pokusila o úsměv:
„Všechno je v pořádku, mami. Jen jsem unavená.“
„Nejsi jen unavená. Jsi jako bez života. Nesměješ se, máš smutné oči. Znám tě, Barboro. Řekni mi, co se stalo?“
Zaváhala. A v tu chvíli práskly dveře — vrátil se Tomáš. Když mě uviděl, téměř neznatelně se ušklíbl. Usmál se, pozdravil, ale jeho pohled byl ledový, jako bych mu tu překážela. A pak jsem zachytila vůni — silnou, výraznou, naprosto nemužskou. Ženský parfém.
Když si svlékl sako, zahlédla jsem na límci jeho košile stopu po rtěnce. Růžové. Neudržela jsem se a tiše, ale jasně jsem řekla:
„Tomáši, opravdu jsi byl v práci?“
Na okamžik ztuhl. Pak se narovnal a klidným, ale ledově rozhodným hlasem pronesl:
„Jaroslava Ivanovna, s úv”Barbora pak potichu zašeptala: ‘Mami, nechci už žít jako loutka v jeho hře,’ a v jejích očích jsem poprvé po letech uviděla záblesk odhodlání.”