Ten březnový den se s Lenkou od rána třáslo. Ne zimou, ale vztekem. Stála před zrcadlem, oblékala syna a snažila se potlačit podráždění. Byl Mezinárodní den žen, který mohl být aspoň trochu klidný, ale místo toho ji čekala další návštěva u tchyně. To znamenalo nucený úsměv, jedovaté poznámky, výčitky a ten věčný pocit viny, který její tchyně uměla vyvolat s bravurou.
„Lenko, zase se mračíš?“ zabručel Karel, zatímco si zapínal bundu. „Jen mi neříkej, že se ti zase nechce.“
„Vážně nechápeš proč?“ vyjela na něj přes zatnuté zuby. „Zase bude peskovat, poučovat mě, jak špatně vychováváme Tomáška, a ani se nezeptá, jak se mám. Nejednou by mohla ocenit, že dřu od rána do večera a všechno kolem domu je na mně.“
„Vždyť ani nechodíš do práce,“ odsekl.
„Ty si myslíš, že práce z domova znamená válet se na gauči? Nebo snad jídlo, oblečení a účty padají z nebe?“
Karel se urazil. Nerad slyšel, když Lenka zmiňovala peníze. Ačkoli pravdu měla ona – její výdělky jako freelance grafička byly třikrát vyšší než jeho plat nočního hlídače ve skladu.
„Nemohl bys jet sám?“ zkusila to ještě jednou.
„Dnes je svátek, Lenko. Den žen. Nemůžeš prostě ignorovat mou matku.“
O dvě hodiny později seděli v garsonce paní Libuše v Kolíně. V rohu na rozkládacím křesle listovala časopisem Jitka – Karlova dvacetiletá neteř, sirotek, kterého tchyně vzala k sobě před pěti lety po smrti rodičů. Lenka s Jitkou si nikdy nerozuměly. A nebylo tajemstvím, že tchyně jednoznačně upřednostňuje spíš dívku než vlastního vnuka.
„Domluvily jsme se s tetami,“ oznámila paní Libuše u svátečního stolu. „Svůj byt přepíšu na Jitku. Vy bydlení máte, ona ale začíná život.“
Za pár dní byly papíry podepsány. S podmínkou, že Jitka se nastěhuje až po smrti babičky. Osud však rozhodl jinak – za tři týdny paní Libuši postihla těžká mrtvice. Přežila, ale už se neobešla bez pomoci.
„Musíme se k mámě nastěhovat,“ prohlásil Karel nekompromisně. „Nezvládne to sama.“
Lenka polkla vztek. Přestěhovali se. Ale péče o tchyni – krmení, mytí, úklid, převlékání – zůstala jen na ní. Karel odcházel do práce, Jitka na školu nebo za přítelem. A Lenka pracovala, starala se o domácnost a teď navíc dělala ošetřovatelku.
„Karle, nemohla by pomoct Jitka? Vždyť byt teď patří jí,“ nevydržela to jednoho večera.
„Je studentka, má vztah. Nemůže sem vodit kluka. A hlavně – ty jsi pořád doma.“
„Doma. Pracuju. A všechno táhnu sama.“
„Už tě to nebaví, co?“ zašklebil se. „Moje matka – a ty se o ni máš starat. Copak ji opustíš?“
„To je tvá matka. Pro mě je to tchyně. Nemusím. Ty bys se o mojí mamince určitě nestaral. Tak si najmi pečovatelku.“
„Ty jí zaplatíš?“
„Z jejího důchodu. Nebo ze svého platu.“
„A k čemu mi teda jsi?“ řekl chladně. „Jdi se podívat, jak jí je.“
A tak tu noc Lenka ležela a zírala do stropu. Myšlenky se jí v hlavě míhaly rozhořčeně. Prostě ji využívá. Jako ženu, jako služku, jako pečovatelku. Jitka – dědička – se ani neukáže. A ona se den co den láme pro druhé.
Ráno, když Karel odešel do práce, Lenka si sbalila věci. Vzala Tomáška za ruku a vrátila se do jejich vlastního bytu. Telefon vypnula. Poslala jen jednu krátkou zprávu: „Už mě nebaví být pro všechny vším. Hodně štěstí.“
Večer Karel dorazil, zuřící.
„Buď se vrátíš, nebo podám na rozvod!“ syčel s očima planoucíma hněvem.
„Jak chceš,“ odpověděla Lenka klidně. „Akorát tentokrát podám já. Nemusím se obětovat pro cizí byt a člověka, který mi ani jednou nepoděkoval.“
„Koukej, ať pak nelituješ!“
„Ale ne. Už lituju. Že jsem to snášela tak dlouho. A teď – svoboda. Vděčná jsem ti jen za Tomáška.“
Za měsíc byl manželství rozvedeno. Karel se neomlouval. Lenka už nevolala.
A za půl roku se dozvěděla, že paní Libuše zemřela. A Jitka – ta milovaná neteř, pro kterou se všechno dělalo – vyhodila strýce ze dveří jako vyřazený nábytek.
Život všechno postavil na své místo. A Lenka vůbec nelitovala, že včas odešla.