V malém městečku, kde se všichni znají, plyne život svým poklidným tempem. Práce je tu poskrovnu, a tak většina lidí přežívá díky vlastnímu hospodářství – někdo pěstuje zeleninu, jiný se živí rybařením nebo lovem.
Naše rodina nebyla výjimkou. Půl hektaru políčka a dvacet arů sadu, když se o ně pečovalo, nás nejen uživily, ale občas přinesly i pár korun navíc. Manžel miloval rybaření, já se starala o dobytek a drůbež. Od malička jsme vedli děti k práci – každé mělo své povinnosti: jedno krmilo slepice, druhé plilo záhony.
Nedaleko od nás bydlela žena jménem Jaroslava. Její plodnost ohromovala celé městečko – dětí měla přes deset. Ani Jaroslava, ani její muž Radovan se ale nesnažili je uživit. Jejich pole ležela ladem, a když si je sousedé pronajali, brzy od toho ustoupili kvůli nemožným požadavkům.
Jejich hlavním zdrojem obživy bylo žebrání. Sousedé z lítosti pomáhali: někdo donesl kbelík brambor, jiný vejce, maso nebo ovoce. Jaroslaviny děti často chodily na návštěvu a nabízely pomoc kolem domu výměnou za jídlo. I já jsem jim občas něco dala.
Nejvíc mi utkvěl v paměti nejstarší syn – Václav. Vždycky pracoval, jak nejlépe uměl, a nikdy neodešel s prázdným žaludkem.
Jednoho dne Radovan přecenil své síly v pití alkoholu a opustil tento svět, nechal Jaroslavu samotnou s dětmi. Ta jako by o ně ztratila zájem. Starosta městyse zavolal sociálku a děti odvezli do dětského domova.
Václava také odvezli. S manželem jsme si k němu přáli, a jeho odchod nás zasáhl. Zjistila jsem, kde je umístěn, a začala ho navštěvovat dvakrát do měsíce. Po dlouhém přemýšlení jsme se s manželem rozhodli, že si ho vezmeme do péče.
Václav nás znal, my jeho, a s našimi dětmi vycházel. Takže jeho příchod do rodiny proběhl bez problémů. Stal se naší pravou rukou – jako nejstarší nikdy nevyužíval svou pozici, naopak mladší vždy podpořil.
Čas plynul, děti vyrostly, odmaturovaly, někdo šel na učiliště, jiný na vysokou, založili rodiny a rozjeli se do světa. Václav po škole také odešel.
Dnes je mu přes padesát. Má krásnou rodinu, dvě děti, které považujeme za vnoučata. Od něj vždy cítím to zvláštní teplo a vděčnost za to, co jsme pro něj udělali. Jsem šťastná, že jsme se tenkrát rozhodli vzít ho k nám.