„A kam to máš uprostřed noci? Proč děti balíš?“ zeptal se. „Odcházíme od tebe.“
Tu noc se Aleš vrátil domů dřív než obvykle – hodiny právě oslavily půl jedné. Chtěl se jen převléct a zalézt do postele, když v tom uviděl manželku, jak nervózně navléká bundičku na jejich ospalou mladší dcerku. Vedle stál syn, zamračený a rozmrzelý. Aleš nechápal, co se děje.
„Stůj! Kam to v takovou dobu vyrážíš? Proč je budíš?“ odsekl podrážděně.
„Odcházíme. Už takhle žít nemůžu,“ odpověděla klidně Barbora a vzhlédla k němu. Kdysi, ještě ne tak dávno, se mu díéra do očí s obdivem. Teď v nich viděla jen zlobu, pohrdání a chlad.
„Tak běž do háje!“ zařval Aleš a vůbec nevnímal, jak jeho křik vylekal děti. „Kdo by jako ty chtěl, ještě s dvěma křížky kolem krku? Blbá jako troky!“
„Uvidíme,“ odvětila Bára a bez ohlédnutí vyšla ze dveří.
První rok manželství žila jako v pohádce. Aleš ji nosil na rukou, byl pozorný, starostlivý, pohledtypený a sebevědomý. Všechny kamarádky záviděly. Jen maminka tiše špitla: „Bože, s tím fešákem si užiješ.“ Ale Bára mávla rákaou – s ní to bude jinak, když se milují.
Když se narodil syn, začaly se v domě hádat. Objevily se narážky, v sáochu se usídlila křivda. Pak Bára zjistila, že má manžel milenku. Svobor se zhroutil, ale ona zůstala. Kvůli dítěti, kvůli zdání rodiny. Pak druhé těhotenství, holčička. A po ní – Alešovy časté služební cesty, nesmyslné výmluvy, odtažitost. Bára to chápala, ale mlčela. Ne proto, že by byla slepá, ale protože se bála. Kam jít? Kde bydlet se dvěma dětmi? Jak to zvládnout?
Cítila cizí vůni na jeho oblečení, slyšela cizí jména, jednou ji dokonce oslovil „Aničko“. Ale nic neřekla. Žila jako robot. Ráno, děti, práce. Nastoupila jako pokladní v supermarketu. Malý plat, malý byt, žádná pomoc. Ale i to táhla – protože musela.
Jednodne oslní jí někdo opatrně položil kytici na pokladnu.
„Pro vás. Jen… chtěl bych vás rozesmát,“ řekl nesměle zákazník. Ondra, častý host, který vždy kupoval to samé – chleba, párky, kávu.
„Ondro. Končíte směnu? Můžu vás doprovodit?“
Odmítla. Pak znovu. A pak ještě. Bára nevěřila, že by se někdo zajímal o ženu se dvěma dětmi. Jejio vlastní manžel na ně zapomněl, za rok ani nezvedl telefon. A tenhle cizí muž se ptal, zajímal se, staral.
Jednou to nevydržela:
„Já mám dvě děti!“
„Skvělé,“ usmál se. „Tak o víkendu jedeme do zoo.“
Znejistěla. A on naučil její syna hrát dámu, dcerku jezdit na lyžích. Běžel v půlnoci do lékárny, když někdo oslní. Bára se ho snažila odstrčit, ale on se jen usmál:
„Myslíš, že bych tě nechal odejít? Vezmeš si mě?“
U slate pět let. Bára je vdaná za Ondru. Mají čtyři děti – dvě společné a dvě z prvního manželství. A všichni sousedé tvrdí, jak jsou k nerozeznání od Ondry.
„Vážně se ti začínají podobat,“ šeptá mu v noci.
„A jak by taky ne? Miluju je. Jsou částí tebe. Takže i částí mě.“