Už léta se moje máma snaží oblékat moji dceru – bohužel bez sebemenšího pochopení, že tím jen kazí jejich vztah. Má dcera je teenagerka, už dávno má svůj vkus, preference a styl. Ale babička neústupně pokračuje v nákupu oblečení, aniž by se ptala, radila nebo vnímala její potřeby. Prostě přijde a předá tašku s věcmi. A pokaždé stejné slzy, výčitky a křivdy. Protože dcera to nechce nosit. A máma se urazí.
„Snažila jsem se, vybírala, a ona si to ani nezkusí!“ říká s výčitkou, jako by dítě mělo být vděčné jen za samotný fakt daru.
A já si dobře pamatuju, jak to bylo v mém dětství. Máma vždycky kupovala věci podle hesla: „aby to vydrželo deset let“, „aby to nebylo špinavé“, „aby to bylo z pevné látky“. Nikdo nemyslel na krásu, módu nebo pohodlí. Oblékali mě, jak bylo pohodlné jim. A já musela souhlasit – protože peníze nebyly. Teprve když jsem začala sama vydělávat, poprvé jsem si dovolila vybírat oblečení podle chuti, ne podle odolnosti švů.
Když jsem se postavila na vlastní nohy, chtěla jsem mámu potěšit – koupit jí něco hezkého, nového. Ale okamžitě mávla rukou.
„Co jsi mi to koupila? Vypadám v tom jako panenka. Už mi není dvacet. A vůbec – ty tvoje věci jsou nekvalitní, bojím se to prát. Po prvním vyprání budou jen na hadry.“
Odmítala nosit to, co jsem jí nabízela, a dál si kupovala to, co se „dá nosit deset let“. No dobrá, smířila jsem se s tím. Ať chodí, jak chce.
Ale když se mi narodila dcera, máma jako by zapnula starý scénář. Vytáhla ze sklepu pytle s oblečením z mého dětství. Nějaké blůzy, zástěry, šatičky s flitry. Část jsem si nechala – byly v dobrém stavu, škoda je vyhodit. Zbytek šel do koše. Když se to máma dozvěděla, rozpoutala skandál:
„Ty věci jsem opatrovala! Jak jsi to mohla udělat?!“
Od té doby začala kupovat „nové“. Podle ní nové. Vzhledem jako z second handu. Kde to bere – netuším. Ale dcera byla ještě malá a nezáleželo tolik na tom, v čem leze po bytě. Jenže pak vyrostla – a začalo to.
Holka si vytvořila vlastní styl. Sama si vybírá oblečení, chodíme spolu po obchodech a já se snažím kupovat to, co se jí opravdu líbí. Protože vím: co jí nesedí, to si nevezme.
Ale babička pokračuje po svém. A od deseti let mezi nimi neustálé konflikty.
„Proč nenosíš tu blůzu, co jsem ti koupila?!“
„Protože se mi to nelíbí.“
„Jsi rozmazlená a nevděčná!“ křičí máma a kouká na mě. „To jsi ji tak vychovala!“
A já už jsem unavená. Unavená z vysvětlování, že láska není o vnucování. Kolikrát jsem prosila:
„Prosím, nekupuj jí oblečení. Raději dej peníze, poukázku, knížku, šperk. Cokoliv, jen ne věci.“
Ale máma to neslyší. Myslí si, že dělá všechno. KAle marně – její láska zůstává uvězněná v těch starých šatech, které už nikdo nechce nosit.