V mé rodině vždy existoval kult synů. Žijeme v Česku, a z nějakého důvodu se tu holčičky tolik necenily. Byla jsem v tom duchu vychovávaná. Mám mladšího bratra a sestru, a vždy jsem si všímala, jak rozdílně se k nám chovali.
Když se narodila moje sestra, otec byl rozčarovaný. I když na ultrazvuku říkali, že to bude holka, až do poslední chvíle doufal, že se lékaři spletli. Teprve v porodnici si ověřil, že má zase dceru. Ale když mamka otěhotněla s bratrem, táta se změnil. Příbuzní gratulovali s upřímnou radostí. Všichni byli nadšení.
„Holka je jenom holka. Vdá se a odejde. Ale syn – to je pokračování rodu!“ opakoval táta.
I výchova byla úplně jiná. Bratrovi nedávali domácí práce, nenadávali mu za špatné známky nebo lumpárny. Nedá se říct, že by se k nám se sestrou chovali špatně, ale ten rozdíl byl znát. Bratra doslova nosili na rukou.
Myslela jsem si, že všechny rodiny dávají přednost chlapcům. S tím přesvědčením jsem se vdala. S manželem jsme žili jako dvě duše v jednom těle, důvěřovali jsme si. Když řekl, že chce syna, nepřekvapilo mě to – pro mě to bylo přirozené. Když jsem otěhotněla, snila jsem o chlapečkovi. Ale na ultrazvuku lékař s radostí oznámil, že budeme mít holčičku. Všechno ve mě spadlo. Jak to mám říct manželovi? Bála jsem se, že se rozčílí, sbalí si věci a odejde.
Nechápu, proč jsem si takové věci představovala, vždyť moji rodiče se po mém a sestřině narození nerozešli. Ale byla jsem z toho nešťastná. Kvůli silnému stresu mě museli hospitalizovat, hrozilo, že miminko ztratím. Manžel byl zrovna mimo město, ale hned přijel za mnou.
Ještě nevěděl výsledky ultrazvuku, a já nevěděla, jak mu to říct, když tolik toužil po synovi. Manžel neptal se na pohlaví dítěte, staral se o mě, zajímal se o mé zdraví, sliboval, že přinese něco dobrého, prosil, abych se netrápila.
Po jeho odchodu jsem dlouho plakala. Přišla sestra, aby mě uklidnila. Sdělila jsem jí své obavy. Nevím, jak mě přes ten pláč pochopila. Řekla mi, že musím myslet na dítě, ne na manžela.
„Víš, kolik je na světě mužů? Najdeš si jiného! Hlavní je donosit tu holčičku, tvé nervy jí škodí. A navíc, dítě bude pak taky nervózní!“ povídala sestra.
Ráno potkala mého muže a dala se do něj. Nevěděla, že ještě nezná pohlaví dítěte. Manžel vešel na pokoj s vytřeštěnýma očima a ptal se, kde jsem přišla na takové nesmysly. Přiznala jsem se ke všemu. Podíval se na mě, jako bych byla blázen. Řekl, že je mu jedno, jestli to bude kluk nebo holka, a poprosil mě, abych si nic nevymýšlela.
Snažila jsem se uklidnit, ale občas jsem si ťukala na čelo – co když mě jen utěšoval, ale ve skutečnosti je zklamaný? Když se ale holčička narodila a já viděla jeho výraz, slzy v očích, ujistila jsem se, že je opravdu šťastný. Teď se svým strachem jen směju. Ještě že nám pomohla ta sestra, jinak bych se před porodem úplně zbláznila.