Ten březnový den se s Lenkou od rána třáslo. Ne zimou, ale vztekem. Stála před zrcadlem, oblékala syna a snažila se potlačit podráždění. Byl Mezinárodní den žen, který mohl být aspoň trochu klidný, ale místo toho ji čekala další návštěva u tchýně. To znamenalo nucený úsměv, sarkastické poznámky, výčitky a nekonečný pocit viny, který tchýně uměla mistrně vyvolat.
„Lenko, už zase nadáváš?“ zabručel Karel, zatímco si zapínal bundu. „Nechci slyšet, že se ti zase nechce.“
„Vážně nechápeš proč?“ procedila skrz zuby. „Zase bude kritizovat, vyčítat, poučovat mě, jak mám vychovávat Honzíka, a vůbec se nezeptá, jak se mám. Ani jednou by mohla ocenit, že dřu od rána do večera a všechno kolem domu leží na mě.“
„Vždyť ani nechodíš do práce,“ odsekl.
„Ty si myslíš, že práce z domova znamená válet se na gauči? Nebo že světlo, jídlo a oblečení padají z nebe?“
Karel se urazil. Nerad slyšel, když Lenka zmiňovala peníze. Přitom měla pravdu – její příjmy jako grafička na volné noze byly třikrát větší než jeho výplata jako skladníka.
„Nemohl bys jet sám?“ zkusila to ještě jednou.
„Dnes je svátek, Lenko. Mezinárodní den žen. Nemůžeš prostě ignorovat mou matku.“
Za dvě hodiny už seděli v malém bytě Věry Josefovny na Brněnské ulici. V koutě na rozkládacím křesle listovala časopisem Alena – dvacetiletá Karlova neteř, sirotek, kterou tchýně vzala k sobě před pěti lety po smrti rodičů. Lenka s Alenou nikdy nenašly společnou řeč. A bylo jasné, že tchýně dává přednost slečně, a ne vlastnímu vnukovi.
„Domluvily jsme se s tetami,“ oznámila Věra Josefovna u svátečního stolu. „Svůj byt přepíšu na Alenku. Vy už bydlíte ve svém, ale ona musí začínat.“
Za pár dní byly papíry podepsány. S podmínkou, že Alena se nastěhuje až po smrti babičky. Osud ale rozhodl jinak – za tři týdny tchýně dostala těžkou mrtvici. Přežila, ale už nedokázala žít bez pomoci.
„Musíme se k matce nastěhovat,“ prohlásil Karel nekompromisně. „Sama to nezvládne.“
Lenka polkla vztek. Opravdu se přestěhovali. Jenže veškerá péče o tchýni – krmení, mytí, úklid, převlékání – zůstala na ní. Karel chodil do práce, Alena na školu a za přítelem. A Lenka musela zvládat práci, domácnost a navíc ještě hrát ošetřovatelku.
„Karle, nemohla by Alena pomoct? Vždyť byt je teď její,“ nevydržela to jednoho večera.
„Je studentka, má vztah. Nemůže sem tahat kluka. A ty jsi přece doma.“
„Doma. Pracuju. A všechno táhnu sama.“
„Už tě to nebaví, co?“ uchechtl se. „Moje matka – a ty se o ni nechceš starat? Necháš ji napospas?“
„To je tvá matka. Pro mě tchýně. Nemám povinnost. Ty bys se určitě nestaral o moji. Takže si najmi pečovatelku.“
„Zaplatíš jí ty?“
„Z jejího důchodu. Nebo ze svých peněz.“
„A na co tě pak mám?“ pronesl chladně. „Jdi se podívat, jak je.“
A tak Lenka tu noc ležela a upírala pohled do stropu. Myšlenky se jí točily hlavou v hněvu. On ji prostě využívá. Jako ženu, jako pracantku, jako ošetřovatelku. Alena – dědička – se ani neukazuje. A ona se den co den láme.
Ráno, když Karel odešel do práce, Lenka sbalila věci. Vzala Honzíka za ruku a vrátila se do jejich vlastního bytu. Telefon vypnula. Poslala jen krátkou zprávu: „Už mě nebaví být vším pro každého. Hodně štěstí.“
Večer Karel přišel vzteky bez sebe.
„Buď se vrátíš, nebo podám na rozvod!“ syčel.
„Jak myslíš,“ klidně odpověděla. „Akorát teď podám já. Nemusím obětovat sebe pro cizí byt a člověka, který nikdy nepoděkoval.“
„Uvidíš, že toho budeš litovat!“
„Ne, už lituju. Že jsem to snášela tak dlouho. A teď – svoboda. Moc ti děkuju jen za Honzíka.“
Za měsíc byl rozvod hotový. Karel se neomluvil. Lenka už nevolala.
A za půl roku se doslechla, že Věra Josefovna zemřela. A Alena – ta milovaná neteř, kvůli které se všechno dělalo – vyhodila strýce jako nepotřebný nábytek.
Život všechno srovnal. A Lenka nelitovala ani vteřiny, že včas odešla.