„Kde máš dohled nad těmi caparty? Kdo jim dovolil brát ten sýr? Schovávala jsem ho pro mámu!“ vyjela na mě sestra.
V naší rodině se vždycky víc těšili na narození mládence. Žili jsme v Česku, a přestože dívky nebyly vyloženě odmítané, cítila jsem, že k nim příbuzní přistupují s jistým despektem. Tak mě to rodiče naučili. Měla jsem mladšího bratra a sestru a viděla jsem, jak rozdílně se k nám chovali.
Když se narodila moje sestra, táta byl zdrcený. I když ultrazvuk ukazoval holčičku, doufal až do poslední chvíle, že se lékaři spletou. V porodnici mu došlo, že ne. Ale když mamka otěhotněla s mým bratrem, táta se doslova proměnil! Příbuzní gratulovali s nepředstíranou radostí, všichni byli nadšení.
„Holka? Vdá se a ulítne z hnízda. Ale syn — ten ponese naše jméno dál!“ opakoval táta.
Rozdíl v přístupu byl markantní. Bratrovi nikdy nepřikázali domácí práce, nehubovali ho za špatné známky ani za lumpárny. Nedá se říct, že by se k nám se sestrou chovali špatně, ale ten kontrast jsme cítily. Bratra nosili jako na podnose.
Kvůli tomu jsem si myslela, že všichni dávají přednost synům. A s touto vírou jsem se i vdala. S manželem jsme si rozuměli, důvěřovali jsme si. Když řekl, že si přeje syna, nepřekvapilo mě to — připadalo mi to přirozené. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, taky jsem doufala v chlacha. Ale doktor na ultrazvuku se usmál a oznámil, že čekáme holčičku. Všechno ve mě spadlo. Jak to mám říct manželovi? Bála jsem se, že se rozzuří, sbalí si kufry a odejde.
Nevím, proč jsem si to myslela, vždyť moji rodiče se po narození nás holek nerozešli. Ale byla jsem zničená. Kvůli stresu mě odvezli do nemocnice s hrozbou potratu. Manžel byl zrovna mimo město, ale jakmile se to dozvěděl, hned přijel.
Ještě neznal výsledky ultrazvuku a já nevěděla, jak mu to říct, když tolik toužil po synovi. Manžel se ale neptal na pohlaví, staral se jen o mě, vyptával se na zdraví, sliboval, že přinese něco dobrého, a prosil, abych se neznervózňovala.
Po jeho odchodu jsem dlouho brečela. Přišla sestra a snažila se mě uklidnit. Svěřila jsem se jí se svými obavami. Nevím, jak v tom mém vzlykání pochopila, o co jde, ale řekla mi, že bych měla myslet na dítě, ne na manžela.
„Chlapů je na světě habakuk. Hlavní je donosit tu holku, když se budeš stresovat, ublížíš jí,“ povídala sestra.
Ráno potkala mého muže a spustila na něj. Myslela si, že už ví, že čekáme dceru, a že mě kvůli tomu ranil. Manžel vstoupil na pokoj s vytřeštěnýma očima a ptal se, kde jsem vzala takové pitomosti. Přiznala jsem se. Podíval se na mě jako na blázna a řekl, že je mu úplně jedno, jestli to bude kluk nebo holka. Ať si nevnucuju nesmysly.
Snažila jsem se uklidnit, ale občas jsem si říkala, že možná jen nechce, abych se trápila, a sám je zklamaný. Ale když jsem porodila dceru a viděla jeho výraz, jeho slzy, pochopila jsem, že je opravdu šťastný. Teď se tomu směju. Dobře, že mě ta sestra tehdy srovnala, jinak bych se zbytečně dohnala k šílenství dřív, než by se narodila.