Náš rodina nikdy nežila v hojnosti. Jasně si pamatuji, jak maminka zářila, když známí přinesli dětské oblečení. Nejdřív jsem ho nosila já, pak moje mladší sestra Evička. Nové věci byly vzácností a každý takový kousek byl pro nás s Evičkou jako malý svátek. Maminka vedla malý krámek na místním tržišti, který vydělával jen skromně, a často musela čelit různým kontrolám – od hasičů po finanční úřad.
Kromě oficiálních úředníků se po tržišti potulovali i neoficiální „kontroloři“, kteří požadovali poplatky za „ochranu“. S těmi pomáhal vyjednávat táta, a to doslova i obrazně. Sloužil u policie a uměl místní vyděrače umravnit „výchovným“ rozhovorem. Snažili se ho podplatit, ale nepodlehl, na rozdíl od některých kolegů, kteří si nechali koupit čest.
Tátův plat rodinný rozpočet moc nerozšířil. Navíc měl nepravidelnou službu – mohl být vyvolán uprostřed noci nebo se vracel domů pozdě, unavený a zamlklý.
S Evičkou jsme vyrůstaly samostatné. Jako starší jsem se brzy naučila vařit, starat se o domácnost a hlídat Evičku, abych mamince ulehčila život a ona si po náročných dnech odpočinula.
Pamatuju si ten večer, kdy maminka u večeře překvapila novinkou:
„Dneska se dobře prodávalo, povedlo se trochu našetřit. Připravte se, holky, pojedeme k moři, na týden si odpočineme. Honzo, zkus vyjednat dovolenou, aspoň na těch pár dní!“
Táta překvapeně zvedl obočí:
„Šéfovi se to líbit nebude, budu si muset vymyslet…“
Tehdy jsem nechápala, co znamená „vymyslet si“, ale to slovo na mě působilo tajemně a důležitě.
Povedlo se. Vyrazili jsme všichni k moři. Bylo to opravdové štěstí – ani táta, ani maminka nikam nespěchali, celé dny jsme se opalovali, koupali a navštívili zoo. S Evičkou jsme se cpaly zmrzlinou a rodiče se nám smáli, že jsme mlsné. Když jsme se v dobrém rozmaru vrátili domů, postupně jsme se vrátili do běžného života. Ale za měsíc se rodiče začali hádat.
Hádali se každý den. Táta křičel, že maminka dělá chybu, když chce jít do toho, co plánuje. Maminka se bránila, ale nesouhlasila s tátou, který požadoval „vyřešit to“ v nemocnici. Zpočátku jsem nechápala, o co jde, ale když jsem poslouchala jejich noční rozhovory, došlo mi to – maminka je těhotná. Táta nechtěl třetí dítě a trval na ukončení těhotenství, i když to slovo nevyslovil, smysl byl jasný.
Maminka chodila smutná, často plakala. Práci na tržišti nemohla opustit, tak dál makala.
Brzy k nám začala často chodit babička, tátova matka. Také maminku přesvědčovala, aby „přišla k rozumu“ a zbavila se miminka. Po jejích návštěvách byla maminka obzvlášť skleslá. Jednou jsem k ní přišla, objala ji a řekla, že všechno vím a že moc chci bratříčka nebo sestřičku. Slíbila jsem, že se o všechno postarám a nebudu žadonit o hračky ani nové věci. Evička se ke mně přidala. Maminka nás objala a rozplakala se, ale tentokrát to byly slzy úlevy:
„Moje zlaté, co bych bez vás dělala?“
Od té doby byla maminka pevnější v kramflecích. Táta, když viděl, že čas běží a maminka těhotenství nepřeruší, často vybuchl a začal chodit domů opilý.
V takové dny spala maminka s námi v pokoji – s Evičkou v mojí posteli a já jsem se přesunula k Evičce.
Pak přišel den, kdy maminku odvezli do porodnice. Táta byl v práci. Když ji odnášeli, pohladila nás po hlavách:
„No, holky, jedu pro vašeho bratříčka!“
Za pár hodin přišel táta. Když zjistil, že maminka je v porodnici, zavolal si taxík a jel za ní. Vrátil se k ránu, unavený, ale s úsměvem:
„Holky, máme kluka! Za pár dní budou maminka s Martinem doma!“
S Evičkou jsme zajásaly a radovaly se jak z bratříčka, tak z toho, jak se táta změnil. Martin skutečně rodiče smířil, dokonce i babička obměkčila. Celá rodina jsme si pro miminko přišli do porodnice a bylo jasné, že nás spojil.