Bydlím u tchýně, a tak nemohu mnoho žádat, ale nemohla by nám přenechat větší pokoj?
Jako mnoho mladých párů jsme po svatbě narazili na problém bydlení. Zpočátku jsme si pronajímali byt, ale po půl roce jsme pochopili, že je to finančně příliš náročné, a tak jsme požádali manželovy rodiče, zda u nich můžeme chvíli bydlet.
Majít dvoupokojový byt: jeden pokoj má deset metrů čtverečních, druhý devatenáct. Dostali jsme ten menší, ve kterém vyrůstal můj manžel. Zpočátku nám to vyhovovalo – měli jsme kde spát, a to stačilo.
Jenže polovinu skříně v našem pokoji zabíraly tchýniny věci. Chodila si pro ně často, buď brzy ráno, nebo pozdě večer, což bylo dost nepříjemné.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, začala jsem přemýšlet: do našeho pokoje se sotva vejde postýlka, natož přebalovací pult a další nezbytnosti.
Požádala jsem manžela, aby s rodiči probral výměnu pokojů, ale byl skeptický:
„Nesouhlasí. Měli bychom být vděční, že nás tu ubytovali.“
Tak jsem se rozhodla promluvit s tchýní sama. Bohužel, můj návrh ji nijak nenadchl. Její hlavní argument zněl:
„A kam budeme zvát hosty?“
Hosté k nim chodí málokdy, ale pro ni to bylo důležité. Tchán dodal:
„Já potřebuju chodit na balkon kouřit. Nebudu přece pokaždé procházet vaším pokojem.“
Aby definitivně ukončili debatu, dali si ve svém pokoji nové tapety a koupili nábytek – jasný signál, že k výměně nedojde.
Uvízli jsme v pasti: nemůžeme si nic pronajímat ani vzít hypotéku. Snažila jsem se jí popřemluvit, že to je jen dočasné, než si našetříme, ale zůstala neoblomná.
Teď mi její řeči o tom, jak se těší na vnouče, připadají pokrytecké. Kdyby jim opravdu záleželo na vnukovi, mohli by ustoupit a pokoje vyměnit, místo aby jen prázdně slibovali..