Je mi 47, ale už necítím radost ze života…
Ženy ve skutečnosti neodpracují jednu, ale dvě směny. Nejprve v práci, potom doma. Vléčeme všechno na svých bedrech, usmíváme se, snažíme se být čilé a aktivní, zvládat děti, domácnost, rodiče, nekonečné starosti. Pak ale přijde chvíle, kdy to v tobě prostě praskne. Technicky ještě nejsi babička, ale síly už na nic nezbývá. Uvnitř je všechno vypálené. Jak se říká – vyhořela jsem.
Někdy přemýšlím: možná není důchod jen tak? Ale proč tak pozdě? A jak z něj vůbec žít, když sotva přežíváme z výplaty, a odpočinout si od tohoto kolotoče bych potřebovala už teď…
Četla jsem články o ženách, které se „naplno rozvinou“ až v důchodu: začnou se učit jazyky, cestovat, sportovat, najdou si přátele, koníčky, dokonce lásku. Kde ale berou energii? Upřímně nechápu.
Je mi 47. Mám skvělou rodinu. Dva syny. Ale nic už nechci. Opět. Prostě nemám chuť. Neraduji se z rána, neplánuji, nesním. Jediné, na co myslím – jak přežít do večera. Možná je to důsledek pozdního mateřství. Prvního syna jsem porodila v 35, druhého v 39. Teď je jednomu devět, druhý už skoro dospělý. A já se cítím stará.
Ráno vstanu, hned běžím – snídaně, nachystat do školy, zkontrolovat batohy, pak práce. Pracuji v obchode – hovory, schůzky, prezentace, smlouvy, nekonečné jednání. A i když pracovní den skončí, odpočinek nepřichází – jsem na příjmu 24/7, protože se bojím propást výhodného klienta. Zavolat můžou večer, v devět, v deset – a já skočím, odpovím, protože… co kdyby?
Pak domácí povinnosti: zkontrolovat úkoly, hodit prádlo do pračky, uvařit večeři, připravit oblečení na další den, odpovědět do školního chatu, kde každý den – deset nových zpráv. Někdo něco zapomněl, někdo vybírá peníze, někdo potřebuje donést papír, někdo organizuje výlet. Musím mít přehled. Všechno na mně.
Nevím, kdy jsem naposledy pořádně odpočívala. Mám dovolenou – dva týdny v roce. Ale padne na dohánění restů: něco vyřídit, něco zařídit, někomu pomoct. Po ní jsem v práci ještě unavenější než předtím.
Mám manžela. Snaží se, vážně. Není ten typ, co se válejí s ovladačem. Pomáhá – s domácností, s dětmi. Ale celkově to nic neřeší. Protože stejně všechno musím mít v hlavě. Vzpomenout si na každou maličkost. Uvnitř můj věčný poznámkový bloček s tisícem bodů „na zítra“.
A v hlavě jen úzkost. Jsem unavená. A peněz je málo. Nejsme chudí, ale ani bohatí. Prostě průměrná rodina. Neprahneme po švýcarských střediscích. Ale i vyrazit k rybníku s celou rodinou se zdá jako luxus. Všechno je drahé. Všechno je přes síly.
Na sebe nezbývá čas. Jsou tu ještě stárnoucí rodiče. Nemůžou hlídat vnoučata – zdraví jim nedovolí. I jim občas pomůžu, když můžu. Uvnitř výčitky. Vypadá to, že jsem všem potřebná, ale já sama už v tom nejsem. A rodiče občas vypadají čilejší než já. Snažím se, aby neviděli, jak je mi těžko. Hraju roli, usmívám se. Uvnitř prázdno.
Proč jsem taková? Proč jsou jiné ženy šťastné, užívají si, cestují, starají se o sebe, smějí se, dávají fotky z dovolené? A já jsem vyhaslá. Neumím odpočívat. Neumím žít. Všechno nějak míjí mě.
Řeknete – potřebuješ vypnout. Oddechnout si. Ale kdy? O víkendu mám zase povinnosti. Kdy to skončí? Nevím. Možná jsem jiná. Možná ostatní našly způsob. Já… já jsem prostě unavená. Až moc.
Stává se vám to? Nebo jsem jen já ta divná?