Moje matka je vážně nemocná, a necítím k tomu žádné emoce. Zasloužila si to.
V našem domě žila starší paní jménem Ludmila. Všichni ji znali jako laskavou sousedku, vždy ochotnou pomoci, ať už radou, nebo skutkem. Když moje matka onemocněla, Ludmila k nám často chodila, aby na ni dohlédla, když jsem byla v práci nebo se starala o děti. Pečovala o ni, pomáhala s domácností, a díky její péči se matka postupně zotavovala.
Pak se ale Ludmila sama vážně roznemohla. Její stav byl horší, než jsme čekali, a musela být hospitalizována. Až do té chvíle jsem si myslela, že je zcela osamělá, bez dětí nebo příbuzných. Ukázalo se však, že má velkou rodinu: syna, který zastával vysoké postavení ve významné firmě, dceru — úspěšnou podnikatelku, a několik vnoučat. Všichni žili v dostatku, ale za celou dobu, co jsme byli sousedy, jsem nikdy neviděla, že by ji někdo z nich navštívil.
Když Ludmila skončila v nemocnici, její dcera se objevila, aby jí přinesla potřebné věci. Potkala jsem ji ve vestibulu a nabídla pomoc, chtěla jsem se podělit o zkušenosti s péčí o nemocné. Její odpověď mě však šokovala:
“To se mě netýká. Přinesla jsem, co nařídil lékař, víc není potřeba. Ať je ráda, že jsem vůbec přijela.”
Ztuhla jsem. Jak se někdo může takhle chovat ke své vlastní matce? Přinést věci podle seznamu a odejít, bez jediného projevu soucitu.
Každý den po práci jsem Ludmilu navštěvovala v nemocnici, povídala si s ní, dávala jí zprávy z domu, snažila se ji povzbudit. Pak jsem se vracela domů a nemohla přestat myslet na její dceru, na tu lhostejnost.
Moje matka, když se to dozvěděla, jen poznamenala:
“Nevíš, jaké mezi nimi panovaly vztahy. Třeba není náhoda, že se od ní děti odvrátily.”
“Pořád je to ale její matka, ať už se stalo cokoliv.”
“Kdyby všichni smýšleli jako ty, byl by svět lepší místo.”
Ta slova mě donutila k zamyšlení. Opravdu nikdy neznáme celý příběh cizích rodin, všechna zranění a křivdy, které zůstávají skryty před zraky ostatních. Přesto mi přijde těžké pochopit a přijmout takovou lhostejnost k člověku, který nám dal život.