Bála jsem se, že mě manžel opustí, protože jsem porodila dceru a ne syna.
V naší rodině vždycky panoval kult synů. Žijeme v Česku a holčičky se tu nějak víc neoceněly. Vychovali mě v tomhle duchu. Mám mladšího brata a sestru a vždycky jsem si všímala, jak se jich rodiče dotýkali jinak.
Když se narodila moje sestra, táta byl hrozně naštvaný. I když na ultrazvuku říkali, že to bude holka, on do poslední chvíle doufal, že se lékaři spletou. Až v porodnici mu došlo, že má zase dceru. Ale když mamka otěhotněla s bratrem, táta se změnil v jiného člověka. Příbuzní gratulovali s upřímným nadšením. Všichni se radovali.
„Holka je jen holka. Vdá se a odejde. Ale syn je pokračování rodu!“ opakoval táta.
Výchova byla taky úplně jiná. Bratrovi nedávali žádné domácí práce, nevynadali mu za špatné známky nebo lumpárny. Vlastně ani nemůžu říct, že by se k nám se sestrou chovali špatně, ale ten rozdíl byl vidět. Bratra doslova nosili na rukou.
Přesvědčela jsem se, že v každé rodině dávají přednost synům. Tak jsem to brala, když jsem se vdala. S manželem jsme si rozuměli, důvěřovali jsme si. Když mi řekl, že chce kluka, nedivila jsem se – pro mě to bylo přirozené. Když jsem otěhotněla, snila jsem o synovi. Jenže doktorka na ultrazvuku nadšeně oznámila, že čekáme holčičku. Všechno ve mně spadlo. Jak to mám říct manželovi? Strašila jsem se tím, že začneš řvát, sbalí kufry a odejde.
Dodnes nevím, proč jsem si to tak představovala, když moji rodiče se kvůli mně a sestře nerozešli. Byla jsem zničená. Potom mě kvůli velkým potížím dovezli do nemocnice s rizikem potratu. Manžel byl zrovna pryč na služební cestě. Když to zjistil, hned za mnou přijel.
Ještě nevěděl, co ukázal ultrazvuk, a já nevěděla, jak mu to říct, když tolik toužil po synovi. Nepokládal otázky, jen se staral, jak se cítilManžel mi nakonec jen tiše pohladil vlasy a řekl, že nejdůležitější je, abychom byli oba zdraví.