Všechny kamarádky už mají svůj život vyřešený – dokonce i můj bývalý si našel novou lásku. A já? Pořád sama, rok za rokem.
Je mi třicet. A upřímně? Není to zrovna nejšťastnější období mého života. Roky běží, ale já pořád neumím uniknout z té nekonečné smyčky samoty. Už je to skoro pět let, co jsme se s manželem rozvedli. Zdá se to jako věčnost, a přece jsem pořád stejně opuštěná.
Občas si uvědomím, jak mi ty nejlepší roky protékají mezi prsty. Nestrávím je v náručí milujícího muže, ne u hlučných rodinných snídaní, ne mezi dětským smíchem – jen v tichu, kde slyším jen tikot svých úzkostných myšlenek. Paradoxně na vysoké jsem byla ta nejkrásnější dívka na fakultě, obklopená nápadníky. Tehdy se zdálo, že výběr partnera je jen otázka vkusu. A teď? Nezůstalo ani stín.
Moji bývalí ctitelé už dávno zklidnili život – někteří mají i dvě děti. Dokonce i ty holky, které jsem kdysi považovala za „nezajímavé“, jsou vdané a sdílí rodinné fotky z dovolených. A já? Jako bych uvízla někde mezi „ještě není pozdě“ a „už o mě nikdo nestojí“.
Kamarádek mi už moc nezbylo. Jedny se ponořily do světa školních besídek a kroužků, druhé do nekonečných debat o chlapech, domácnosti a rekonstrukcích. Naše světy mají čím dál míň společného, a s každou schůzkou si připadám víc a víc cize. Na narozeniny mě zvou jen z povinnosti – a já jdu, protože jinam vlastně ani nemám.
Zkoušela jsem to. Vážně! Koupila jsem si permanentku do fitka – říkala jsem si, že tam třeba někoho potkám. Doufala jsem, že posilování není jen o zdraví, ale i o nových známostech. Marně. V lepším případě jen zdvořilý úsměv u zrcadla.
Pak jsem zkusila krajní řešení – zaregistrovala jsem se na seznamce. Říkala jsem si: „No tak, copak já se mám pořád bát? Možná je problém ve mně?“ Ale ani tam to nevyšlo. Většinou tam byli jen muži hledající krátké dobrodružství. Nebo ti, kteří očekávali, že je pozvu na večeři. Nebo… rovnou nabízeli „kafe u nich doma“ v první zprávě. Upřímnost? Ne. Spíš drzost a naprostý nedostatek respektu.
A když se už objevil někdo, kdo vypadal slušně, na schůzce se ukázal někdo úplně jiný – jak vzhledem, tak inteligencí, nebo dokonce věkem. Začala jsem mít z těch setkání strach. Chtěla jsem sobě rovného, dospělého muže. A ne dalšího nezodpovědného frajírka, který hledá chůvu, ne partnerku.
Takhle to trvalo tři roky. Občas si říkám, že možná bylo lepší nechat ten rozvod být. I když vím, že důvodů k rozchodu bylo dost. Ale on, můj bývalý, si život zařídil. Mladá žena, brzy bude mít dítě. A já? Jen ticho. Prázdnota. Závoj závisti, za který se stydím. A bolest. Protože jsem pořád nenašla nikoho, kdo by mě chtěl, a pocit, že jsem vlastně zbytečná, mě provází na každém kroku.
Myslím, že mě mé vlastní komplexy začínají dusit. Přestala jsem věřit, že si lásku vůbec zasloužím. Když vidím šťastné páry, skláním oči. Mám pocit, že jsem prokletá. A nikdo mi neodčaruje to kouzlo osamělosti.
Nevím, co dělat. Jak se z té smyčky vůbec dostat? Jak znovu začít věřit, že nejsem jen jedna z mnoha, ale že mě někdo může opravdu milovat? Že ještě není všechno ztraceno?
Třeba mi poradíte… Protože já už nemám ani sílu, ani naději…