Sousedka žádá, abych zničila své růže – prý na ně má alergii
Tento příběh, kterému ani sama nemůžu uvěřit, začal docela poklidně. S manželem jsme si před lety koupili chatu v osadě na Mělnicku, ale pořád jsme neměli čas ji pořádně zařídit – pořád jen práce a povinnosti. Zajížděli jsme tam jednou za měsíc: jednou opravit střechu, podruhé vyměnit zámek, a pokaždé jsme cítili, jak mezi upravenými, kvetoucími zahradami sousedů náš pozemek působí vyloženě depresivně.
Zvlášť často na to upozorňovala naše sousedka Jarmila Nováková, osamělá žena kolem šedesátky s věčně nespokojeným výrazem. Ráda říkala, zdánlivě nevinně, s falešným úsměvem: „No, chatu jste si koupili, ale žít v ní nežijete. Až se mi kazí nálada, když se podívám na vaši pustinu.“
No, trpěli jsme. Až když jsem konečně šla do důchodu a manžel si vzal delší dovolenou, rozhodli jsme se: dost odkládání, je čas se pozemku vážně věnovat.
Chatka byla v dobrém stavu – přetřeli jsme stěny, umyli okna. Ale samotný pozemek jsme museli doslova vykopat z hromady odpadků: desítky koleček se suchými větvemi, shnilým listím, zrezivělými kbelíky a dalšími haraburdí. Dali jsme si záležet. A víte co? Najednou ve mně procitl sen. Chtěla jsem nejen uklidit, ale vytvořit krásu.
„Co kdybychom,“ navrhl manžel, „vysadili růže podél cestičky a u jižní zdi? Představ si, jak krásně to bude vypadat z verandy?“
Ten nápad mi přišel kouzelný. Jeli jsme do školky, vybrali sazenice různých odrůd a s láskou je zasadili. Měla jsem strach, jestli se ujmou – vždycky jsem se o květiny nestarala. Ale všechno šlo jako po másle. Růže zakořenily, rostly a začaly nasazovat poupata.
Začala jsem na chatě trávit víc času a začátkem léta jsem se tam přestěhovala úplně. Poprvé po letech jsem se cítila opravdu šťastná. Ticho, příroda, práce, která mě naplňovala. Nemohla jsem se vynadívat, jak keříky houstly a poupata nabývala barvu. Všechno bylo skvělé… dokud moje růže nedosáhly fáze, kdy si jich všimla Jarmila Nováková.
Přišla na návštěvu nečekaně – poprvé po letech. Vešla, rozhlédla se a povytáhla koutek:
„No konečně jste pozemek dali do pořádku. To už byl pohled k pláči.“
„Ano, konečně máme více času,“ odpověděla jsem stručně.
„A tohle co je?“ ukázala na keře.
„Růže,“ řekla jsem s hrdostí.
„Odstraňte je. Hned,“ zazněl chladný rozkaz.
Ztuhla jsem. Napadlo mě, jestli jsem náhodou neporušila nějaké pravidlo – zasadila špatnou odrůdu nebo na špatné místo. Ale bylo to ještě jednodušší.
„Já mám, mimochodem, na růže alergii,“ prohlásila Jarmila Nováková. „Kýchám z nich, slzí mi oči. To mě chcete zabít?“
„Promiňte, ale jsou na mém pozemku. Nikdo vás tam nenutí chodit.“
„A vzduch? Pyly? Myslíte, že znají hranice? Všechno to k mé„A co vzduch? Pyly? Myslíte, že ty respektují plot? Všechno k mé zahradě přiletí, a já se kvůli vašim květinám trápit nehodlám!“ rozčílila se, až jí zrudly tváře, a já stála v tichém šoku, pevně svírajíc rukou zahradní nůžky, zatímco vrány nad námi krákaly jako temné předtuchy blížící se války.