Bylo to už víc než půl roku, co můj zeť zůstával bez práce, žil na našem krku, a moje dcera ho ještě hájila.
Těžko popsat, jak bolestné je vidět, do čeho se rodina promění, když dospělí odmítají převzít zodpovědnost za svůj život. Nedávno jsem se pohádala s dcerou, a důvodem byl právě její muž – člověk, který už osmý měsíc nemá zaměstnání a nedělá nic, aby to změnil. A moje dcera… místo aby ho popostrčila, ho brání. Tvrdí, že je pro něj ponižující jít na první volnou práci, když má vzdělání a zkušenosti. Ale sedět celé rodině na krku rodičů – to zjevně hanba není.
Před dvěma lety měli svatbu. Všechno bylo krásné, po lidsku. My rodiče, obě strany, jsme pomohli s koupí bytu – složili jsme se napůl. Sami si dělali rekonstrukci, tehdy oba pracovali, peněz bylo dost. Ano, občas utráceli nerozvážně, ale my jsme do toho nezasahovali – jsou dospělí, ať se učí.
Před půl rokem se narodil vnuk. Samozřejmě jsme měli radost – jaké to štěstí! Jenže s radostí přišly i starosti. Dcera šla na mateřskou, a skoro ve stejnou dobu přišel zeť o práci. Úspory žádné. Požádali o pomoc, my s manželem jsme samozřejmě neodmítli. I druzí tchánovi přispěli. Všechno – od kočárku po postýlku – koupili jsme my. Dcera dostává pár korun, zeť hledá práci… už osmý měsíc.
Slíbil, že je to jen dočasné, že brzy najde vhodné místo a dluhy splatí. My jsme ani nevymáhali vrácení, jen ať se postaví na nohy. Ale čas běží a situace se nemění. My s manželem už jsme unavení. Copak je tak těžké vzít alespoň nějakou nárazovku – na sklad, rozvážku, kamkoli? Jenže zeť tvrdí, že „to není pro něj“ a dcera mu přitakává.
Nedávno jsem to už nevydržela a řekla jí, co si myslím. Říkám: on je muž, otec, měl by rodinu živit. Ale on leží na gauči a čeká, až se hvězdy sjednotí a objeví se vysněná nabídka s platem sto tisíc. Mezitím my s manželem dřeme, aby neměli hlad.
Dcera se urazila. Obvinila mě z krutosti, tvrdila, že nerozumím jejich situaci. Prý, když se uchytí „kdejakou práci“, nebude mít čas ani peníze na pořádná místa, a navíc – bude unavený, podrážděný. A jí prý s dítětem taky není lehké.
Poslouchala jsem ji a cítila, jak ve mně narůstá zlost. Kdy začala mladá generace věřit, že rodiče musí živit nejen je, ale i jejich děti? My s manželem jsme ji vychovali bez pomoci, pracovali jsme, zvládali jsme to sami. A nečekali jsme, že nám někdo příjde problémy vyřešit. A oni se… prostě uvelebili.
Promluvila jsem si s tchyní. Taky je nespokojená, říká, že syn si stále víc stěžuje na únavu, ale ani vysavač do ruky nevezme, natož aby hledal práci. Domluvily jsme se: dost. Je čas utáhnout kohoutek. Žádné týdenní nákupy, žádné plenky za naše peníze. Už jen nezbytnosti, ať pochopí.
Možná to zní tvrdě. Ano, jsou to naše děti. Ale je láska nekonečné ustupování? Je opravdová péče dovolit jim, aby se propadali? Měli by pochopit, že rodina je práce, nikoli věčná dovolená.
Pokud je neprobereme teď, za rok budou na tom ještě hůř. On bude dál čekat na dokonalou nabídku, ona bude dál tvrdit, že „mají pravdu“. Jenže už nebudou žít na svém, ale na nás. A bez jediného studu.
A přitom dávají příklad vnukovi. Je to vůbec správné?