No tak, pracant přitáhl – těmito slovy přivítala Emanuela Josefa. Byla to babička jeho ženy Aničky.
Žena staré školy, zarytá komunistka, svým založením a způsobem života Emu nikdy neuznala. Vadilo jí na něm všechno. Jak se oblékal do riflí a triček, no a hlavně jeho práce. Byl kadeřníkem, nebo jak tomu říkala ona – lazebníkem.
„Pořádný chlap by měl mít pořádnou chlapskou práci. Jako třeba tvůj děda. Půl života dřel v továrně jako zámečník. Pak ho strana vytáhla nahoru. Ale tenhle? Jenom smích. Celý den stříhá vlasy. Ženská práce, nic víc. A on je taky takovej, hází sebou jako ženská,“ hubovala babička Aničce.
Opírajíc se bradou o hůl, zavolala: „Ančo, tvůj chlap je tady!“ Manželka vyběhla, cestou si stíhala sundat zástěru, a rychle ho políbila.
„Fuj, takový oplzlé něžnosti,“ odplivla si Josefa. „Mám hlad, kdy bude večeře?“ Anička rozpačitě pokrčila rukama: „Hned, Ema si jen umyje ruce a sedneme si.“
Babička se zamračila: „Před pěti minutami jsem se ptala a ty jsi mi řekla, že to bude trvat aspoň půl hodiny.“
Anička zamumlala: „No, ono to nějak… vyšlo rychleji…“ Josefa zařvala: „Takže jsem čekala jen kvůli tomu náplavkovi?“ Anička pokrčila rameny a rychle zmizela v kuchyni. Babička ji následovala a křičela: „Počkej, mazaná!“ O minutu později se ozval hlasitý smích.
Ema, který si mydlil ruce, už předem tušil nudný večer. Najedí se, pak se budou dívat na staré české filmy z DVD. Babička moderní filmy neuznávala.
Říkala, že je v nich všechno příliš nevázané. Oni s Aničkou trpěli. Podívat se po třisté na ten samý válečný film a ještě k tomu s babiččinými komentáři, to byla opravdu pochybná zábava. A v devět se zhasínalo a šlo se spát.
Kolikrát už Ema prosil ženu, aby se přestěhovali do pronájmu. Ale vždycky ho s prosbou v očích poprosila: „Vydrž, miláčku. Nemůžu babičku opustit, i když se tváří tvrdě, už na to nemá sílu. Navíc, ona mě neopustila. Vzala mě z porodnice, když mě moje matka tam nechala.“
A Ema, který znal Aniččin příběh, ustoupil. Sám byl z vesnice a rodinné vazby pro něj nebyly prázdná slova. Dokud se nepostavil na nohy ve městě, celá rodina ho živila.
Teď zase on pomáhal jim. Rodičům penězi, příbuzným rukama. Postavit saunu, přistavit kůlnu.
„Umyls se už, nebo co?“ zařvala Josefa. „Koukej, nebo ti to seberou straky!“ Ema vyšel z koupelny a zamířil do kuchyně. Stůl už byl prostřený. Co se týče vaření, jeho žena byla opravdu šikovná. I přes práci měla vždycky na stole pestrou nabídku.
Babička pokrčila pusou: „To jsi nezdědila po mně. Pořád jen v kuchyni. Já vařila polévku z pytlíku, koupila hotové řízky. A přitom nikdo – ani muž, ani syn – si nestěžoval. Měla jsem důležitější věci – stranické schůze, závodní výbory, vždycky jsem byla v komisi,“ chlubila se, zatímco s chutí dojídala, co vnučka připravila.
Dnešní večeře nebyla výjimkou. „Jak bylo v práci?“ zeptala se Anička. Ema už chtěl odpovědět, když ho babička přerušila: „Co tě jeho práce zajímá? Nemá tam co dělat. Stříhá, stříhá, fouká, fouká. Co je na tom těžkýho? Kdyby byl popelářem, tak by ses mohla ptát. Ale takhle – nic zvláštního. Radši si poslechněte o Karlovi Václavovi. Ten už od patnácti dřel ve fabrice.“ Ema očima zaletěl ke stropu, začalo to. Tyhle poučné příběhy v různých variacích poslouchal každý večer.
Všechno to bylo jen proto, aby mu ukázala, jaký je neschopný chlap.
Ale on za to nemohl. Bylo mu tak deset, když si jeho máma zapletla vlasy do trní. Spíchly se doslova v jeden velký chuchvalec. Tahala je, tahala, až ze vzteku řekla synovi: „Emo, než přijde otec, ustřihni mi ten chomáč.“ Ema dodnes cítil ten okamžik, když vzal do ruky nůžky. Byl v něm strach i jakési radostné očekávání.
Nerovnoměrně odstřihl zamotané prameny a pak se nesměle zeptal: „Můžu ti to tady trochu srovnat?“ Máma mávla rukou: „No tak. Otec to stejně pozná. Já nosím šátek, tak snad se neztrapním.“ A on ji ostříhal, tak nějak podle citu. Vznikla z toho vzdáleně podobná účesu, který dnes zná jako delší káro.
Když se máma podívala do zrcadla, vydechla údivem. Ema se sevřel a zavřel oči, nůžky ještě v ruce. „Pane bože, vypadám jako omlazená. Dobrá práce, synku!“ A políbila ho radostně na temeno hlavy.
Pak šla na návsi, šátek v ruce, a pyšně se předváděla. A pak to začalo. Ženy, dívky, všechny se hrnuly. A on byl rád, že může pomoct. Instinktivně cítil, komu co sluší, a stříhal všechny, co přišli. Takže po škole nebylo co řešit – volba profese byla jasná.
Aničku potkal v parku. Křehká, krásná dívka sbírala javorové listy do kytice. A on, který jinak nebyl zrovna průbojný, k ní najednou přistoupil. Seznámili se, prošli se. A mezi nimi začala láska, opravdová. Když bez sebe nemůžete žít, dýchat. O něco později mu Anička řekla svůj příběh. Že její otec zemřel mladý a matka, vyděšená zodpovědností, ji po porodu opustila. A že babička, když jí zavolali, ji bez řečí vzala k sobě.
No, jasné, že babička z její volby radost neměla, ale moudře mlčela. Už jednou udělala chybu, když synovi zakázala se oženit. A on pak přehnal pití a skončil pod autem. Takže riskovat nechtěla. Dovolila mladým bydlet u sebe. Ale neneAnička už dlouho věděla, že Josefa se ke všemu staví tvrdě, ale hluboko uvnitř má dobré srdce.