“Zbav se ho hned!” řekla o mém kočkovi, s nímž jsem žil deset let.
Nedávno jsem se s přítelkyní Janou rozhodli bydlet spolu. Chodili jsme spolu skoro osm měsíců – všechno šlo skvěle, a tak jsem jí navrhl, aby se ke mně nastěhovala. Měli jsme mít útulné hnízdečko pro tři – já, Jana a můj věrný kocour Míša.
Míša byl se mnou deset let. Vzal jsem si ho od rodičů, když jsem se přestěhoval do Brna. Stal se součástí mého života. Prošli jsme spolu osamělostí, úspěchy i nešťastnými láskami. Míša mě vždycky vítal u dveří, spal vedle mě, předl, když mi bylo těžko. Nemiloval jsem jen tak obyčejného kocoura – byl mojí rodinou.
Příště jsem do Olomouce už nepřijel ani o Vánocích.
Nejprve Jana nejevila žádné známky nelibosti. Dinah chtěla vidět zboží, které jsem přinesl. Naopak, občas Míšu pohladila a říkala, že je „roztomilý“. Tehdy mi připadalo, že máme obrovské štěstí – že budeme žít v klidu a pohodě. Ale radost netrvala dlouho.
Po pár týdnech se u Jany objevily divné příznaky. Neustále jí teklo z nosu, měla zarudlé oči, kašlala a bolela ji hlava. Navrhl jsem, aby šla k doktorovi. Diagnóza zněla jako hrom z čistého nebe: alergie na kočičí srst.
„Jak to?“ zeptal jsem se zmateně. „Přece předtím byla v kontaktu s kočkami, i s Míšou si hrála…“
„Mladý muži, alergie je zrádná. Může se postupně zhoršovat. Když jste spolu chodili, neměla tak intenzivní kontakt s alergenem. Teď s ním bydlí. Reakce se zhoršuje a může být i nebezpečná,“ odpověděl lékař přísně.
Byl jsem zdrcený. Rozpolcený mezi rozumem a bolestí v srdci. Miloval jsem Janu, ale co mám udělat s Míšou, s bytostí, která byla po mém boku, když nikdo jiný nebyl?
Cestou domů jsem uvažoval, že kocoura dočasně odvezu k rodičům. Byl jsem ochotný obětovat část sebe pro Janino zdraví. Ale sotva jsme překročili práh, bez převlečení se zeptala:
„Tak kdy se ho už konečně zbavíš?“
„Co tím myslíš ‚zbavíš‘?“ opáčil jsem zaraženě. „Právě jsme přišli, můžeme to probrat…“
„Nemáme co probírat,“ prohlásila chladně. „Každým dnem je mi hůř. Chceš, abych se udusila?“
Ztuhl jsem. Její tón, ty ostré slova. Do té chvíle jsem byl ochotný hledat kompromis. Ale slovu „zbavit se“ – jako by mi někdo probodl srdce. Neviděla v mém příteli živého tvora, ke kterému mě poutala láska. Pro ni byl jen odpadkem, zbytečnou překážkou, zdrojem nepohodlí.
„Pokud by měl někdo odejít, tak jsi to ty,“ řekl jsem tiše. „Míša zůstává. A basta.“
Jana chvíli mlčky stála, pak se otočila a začala si balit věci. Během pár hodin po ní nezbylo ani stopy.
Nejdřív jsem cítil prázdnotu, ale pak přišlo zvláštní ulehčení. Došlo mi, že člověk, který po tobě chce, abys zničil část svého života, tě nemůže opravdu milovat. Ano, mohl jsem to zařídit jinak – najít kompromis, přemluvit ji. Ale proč? Abych pak chodil po špičkách a bál se další její „alergie“?
Nelituju. Někdy jsou zvířata věrnější než lidé. Míša tu noc ležel vedle mě, když jsem si nalil silný čaj a jen tak zíral z okna. Předl, jako by říkal: „Jsem s tebou. Bude to dobrý.“
A víte co? Bude. Život nekončí jednou láskou. Ale když po tobě někdo chce, abys vymazal toho, kdo s tebou byl v nejtěžších chvílích – to není láska. To je sobectví.
Teď žiju zase s Míšou. A třeba jednou přijde někdo, kdo pochopí, že moje rodina nejsem jen já. Ale i můj starý, moudrý a chlupatý kamarád.