**Deník Jana Nováka**
Přišel jsem z práce a hned mě uvítala babička mé ženy Aleny, Anna Černá. „Tak už je tady ten náš mistr kadeřník,“ procedila mezi zuby. Byla to žena staré školy, komunistické éry, a můj způsob života jí ležel v žaludku. Nesnášela, jak chodím v džínách a tričku, ale hlavně moji práci. Podle ní „pravý chlap“ měl dělat pořádné řemeslo, jako její manžel – půl života dělal strojaře v ČKD, než ho „vytáhli“ po stranické linii.
„Alenko, tvůj miláček je tady!“ zakřičela, opírajíc se o hůl. Manželka vyběhla z kuchyně, sundávala zástěru, a stydlivě mě políbila na tvář. Anna Černá jen odfrkla: „Fuj, ta sladkobolná sentimentalita! Konečně, já mám hlad! Kdy bude večeře?“ Alena zmateně zamumlala: „Hned, jen ať si Jan umyje ruce.“
„Ale před chvílí jsi říkala, že to bude trvat aspoň půl hodiny!“ rozčilovala se babička. Alena se omluvně usmála: „No, prostě to bylo rychlejší.“ Anna Černá zavrčela: „Tak já tu čekám jen kvůli tomuhle vetřelci?“ a vzápětí se za ní rozběhla s výkřikem: „Počkej, ty šibalová!“ Za chvíli se od kuchyně ozval hlasitý smích.
Bylo mi jasné, že mě čeká nudný večer – večeře, pak staré české filmy na DVD (babička moderní kino odmítala, „je tam jen sprostota“), a v devět světlo zhasne a jde se spát. Kolikrát jsem Alenu prosil, ať se přestěhujeme do vlastního, ale vždycky mě přemluvila: „Prosím, vydrž. Babička sice drží staré pořádky, ale bez ní bych nebyla. Vzala mě z porodnice, když mě matka opustila.“ A já ustoupil. Sám jsem z vesnice, rodina pro mě znamená hodně. Dokud jsem v Praze našel práci, živili mě příbuzní. Teď jim pomáhám na oplátku – penězi i rukama, postavil jsem jim kůlnu, opravil studnu.
„Už ses umyl, nebo tě snad sýkorky ukradly?“ zavolala Anna Černá. Vešel jsem do kuchyně, kde stál stůl plný jídla. Alena uměla vařit jako málokdo. Babička si však stěžovala: „Ty jsi po někom jiném, pořád visíš v kuchyni. Já vařila polévku z pytlíku a kupovala řízky z lahůdek, a nikdo si nestěžoval. Měla jsem důležitější věci – schůze, výbory, komise.“ Přitom si ale s chutí přidávala.
„Jak bylo v práci?“ zeptala se Alena. Chtěl jsem odpovědět, ale babička mě přerušila: „Co je na tom zajímavého? Stříháš vlasy, foukáš je fénem, žádná dřina. Zato můj bratr, ten dřel od patnácti v továrně…“ Přimhouřil jsem oči – zase ty její „poučné“ příběhy. Věděl jsem, že to dělá schválně, aby mi připomněla, že nejsem „pravý muž“.
Ale já za to nemohl. Bylo mi deset, když se matce vlasy zamotaly do hřebene až v kolotoč. „Jendo, rychle mi to ustřihni, než to uvidí táta!“ vzpomínám si, jak jsem poprvé vzal nůžky do ruky. Bál jsem se, ale zároveň cítil zvláštní radost. Ostříhal jsem ji nakřivo, pak jsem poprosil: „Mami, můžu to trochu srovnat?“ Kývla: „Stejně už to poznají.“ A tak jsem stříhal, jak mi instinkt velil. Když se podívala do zrcadla, vykřikla: „Pane bože, vypadám o deset let mladší!“ a políbila mě na hlavu.
Od té doby ke mně chodily všechny ženy z vesnice. Po škole jsem tedy neměl dilema – šel jsem na kadeřníka.
Alenu jsem potkal v Riegrových sadech. Sbírala listí javoru do kytice. Ačkoli jsem nebyl ten typ, co oslovuje cizí dívky, najednou jsem k ní přišel. Začali jsme spolu chodit a byla to láska jako sen. Později mi vyprávěla o svém životě – otec zemřel mladý, matka ji po porodu opustila, a babička ji vzala k sobě.
Samozřejmě, Anna Černá moc nejásala, když si Alena přivedla kadeřníka, ale nezakročila. Už jednou udělala chybu, když jejího syna nutila rozchod s přítelkyní – a on pak zemřel pod koly auta. Takže nás nechala bydlet u sebe, i když mě každý den „špičkovala“.
Jedné noci se jí udělalo špatně. Šel jsem si pro vodu a zaslechl její sténání. Ležela bledá, léky rozsypané po podlaze. Rychle jsem jí podal prášky a zavolal sanitku.
Dva týdny jsem žil v ráji – žádné kázání, žádné staré filmy, mohl jsem konečně sledovat fotbal. Alena zpočátku nervózní, brzy uklidněná: „Babičce je líp.“ Já však s těžkým srdcem čekal, až se vrátí.
„No, vnuku, co dávají dneska v televizi?“ zeptala se první večer po návratu. Zůstal jsem překvapeně stát. „Nedělej takovou tvář. Už mě ty vaše filmy nebaví,“ zasmála se. Pak vážně dodala: „Díky tobě jsem tu ještě. Doktor říkal, že jsi mi zachránil život. Místo abys mě nechal… tys mi pomohl. Odteď jsi i ty moje rodina. A když budu moc remcat, neber si to k srdci. Nemyslím to zle.“
Minulý týden nás Alena překvapila radostnou zprávou – budeme mít miminko. Babička, která bude prababičkou, dokonce připila se mnou „na ex“, když Alena neviděla.
I taková je radost. **Poučení?** Někdy i ta nejtvrdší skořápka skrývá měkké srdce. Stačí jí dát šanci.