**Žít pro sebe**
„A je mi teprve čtyřicet devět…“ – Alena zmateně hleděla na lékaře. – „Opravdu se nedá nic dělat?“ – zeptala se s nadějí v hlase.
„Při správné léčbě a po určitých procedurách můžeme termín oddálit, řekněme o rok, možná rok a půl.“ – Václav Jiří poklepal tužkou o stůl, kterou předtím zapisoval poznámky do Aleniny kartotéky. Během své dlouhé praxe si zvykl na šok, slzy, hysterii i obviňování. Reakce pacientů na diagnózu „blízká smrt“ byly různé.
„Popřemýšlím o tom.“ – To bylo vše, co žena odpověděla, a odešla.
Ještě donedávna Alena žádné větší zdravotní problémy neměla. Ani nachlazení ji příliš netrápila. Před pár měsíci si však všimla, že s jejím tělem není něco v pořádku, a proto navštívila nemocnici. Podle lékařů byl nádor neoperovatelný. Šest až osm měsíců – předpověděl jí Václav Jiří. Alena nezaplakala a neobviňovala nikoho z toho, že nemoc neodhalili včas. Jen si představila, jak krátká doba to je – půl roku. Ani se nedožije svých padesátin.
„Krásný den, že?“ – Hlas ji vytrhl ze smutných myšlenek. Když vyšla z nemocnice, sedla si na lavičku a v zamyšlení si nevšimla, že vedle ní usedl stařík. Opíral se o hůl, snažil se držet zpříma a mhouřil oči proti slunci.
„Promiňte, jestli vás ruším.“ – Omluvil se, když Alena překvapeně trhla.
„To nic.“ – Pokusila se usmát. – „Počasí je opravdu nádherné.“
„V mém věku se raduji i z deštivých dnů. Ale za takové slunečné jsem obzvlášť vděčný. Můžete to považovat za staromódní rozmar, ale chtěl bych, aby můj poslední den byl teplý a jasný.“
„Mluvíte o smrti tak klidně.“ – Podivila se Alena.
„Je mi čtyřiadevadesát.“ – Zasmál se stařík. – „A kromě toho, smrt si nevybírá. Kdo ví, v kolika letech si pro tebe přijde? Na smrt bychom měli být připraveni vždycky. Škoda, že jsem to pochopil až pozdě. Kdybych to věděl dřív, neodkládal bych tolik věcí na potom. Kdo ví, jestli to ‚potom‘ vůbec přijde.“
„Co byste udělal, kdybyste věděl, že zítra zemřete? Ale promiňte, starý blázen se tu rozplývá. Nemám s kým mluvit. Moji spolupacienti jsou strašní bručouni, celé dny jen sténají a naříkají. Má to ale cenu? Za hlavní budovou je hospice. Tam teď bydlíme. A je jasné, že odtud vede jen jedna cesta ven. Téhle lavičce a parku bych dal přednost výletní lodi.“
„Poslední plavba.“ – Zasmál se. – „Zeptáte se, proč jsem pořád tady? To je jiná otázka. Nemám peníze. Příbuzní mě sem odložili, byt už dávno přepsali na vnuka, a dokonce i můj důchod si teď vyzvedávají oni. Ale nezlobím se na ně. Jsou mladí. Asi si myslí, že to potřebují víc. Promiňte, zase jsem se rozkecal.“
„Ne, ne, to vůbec nevadí.“ – Alena ho pozorně poslouchala. Mezi obočím se jí objevila hluboká vráska.
A přitom celý život žila úplně jinak, než chtěla. Až teď si to uvědomila. Svou práci neměla ráda, ale dobře se tam platilo. Nejdřív musela splácet hypotéku. Pak pomáhat dceři se zetěm. Kvůli tomu tam zůstávala. Ani manžela už dávno nemilovala. Před deseti lety zjistila, že ji podvádí. A to pravidelně a s různými ženami.
Plakala kvůli bolesti, ale od rozvodu ji odrazovala myšlenka, že už nikoho nezajímá. Když ji nechce ani vlastní muž, který ji kdysi žádal o ruku jako rytíř na koleni. A přitom se považovala za dobrou manželku. Čistota, pořádek, polévka, hlavní jídlo, dezert, žádné scény. Dceru milovala, od narození se snažila jí dát to nejlepší. Hýčkala ji. A mnohdy se kvůli tomu omezovala. Teď jí dcera volala jen tehdy, když potřebovala pohlídat vnouče nebo si postěžovat, že manželovi zase nedali prémii a brzy bude zima/jaro/léto (to je jedno) a pořádné boty/bunda/kabát (a tak dále) pro dceru/zetě/vnouče (nebo všechny dohromady) nemají.
A Alena vždycky pochopila, soucítila a poslala peníze, zatímco si odkládala nákup nových bot/kabátu/paleta (a tak dále) pro sebe. Kromě toho tajně šetřila „pro strýčka příhodu“, jak se říká, pamatujíc drsné devadesátky.
„Podám žádost o rozvod.“ – Překvapila manžela, když se vrátila domů. – „A o rozdělení majetku. Můžeš si nechat byt, když mi vyplatíš můj podíl. Byt nechci. Odjíždím. Tobě by se tu žilo dobře, je to tvoje zóna pohodlí.“ – Usmála se, když přejela pohledem po místnosti.
„Kam?“ – To bylo první, co manžel řekl, zatímco se snažil informaci strávit.
„Cestovat.“ – Odpověděla prostě. – „Dneska se dá rozvést i na dálku. Popřemýšlej pár dní, já mezitím pobydlu u Jitky na chatě.“ – Pokračovala, zatímco vytáhla kufr.
„Vůbec ti nerozumím.“ – Pronesl skutečně zmateně.
„Měli jsme to udělat dřív. Oba ještě můžeme být šťastní.“ – Odpověděla Alena, už stojíc ve dveřích.
V práci napsala žádost o neplacené volno s následným výpovědí, aby se vyhnula výpovědní lhůtě. Vybrala všechny úspory a začala vybírat dovolenou.
„Mami, vyzvedneš dneska Honzíka? Jsme trochu unavení, chceme večer do restaurace.“ – Zavolala jí dcera ještě ten den.
„Ne.“ – Odpověděla stručně.
„Ehm… proč ne?“ – Dcera nebyla zvyklá na takové odpovědi.
„Mám vlastní věci.“
„Nemůžeš to odložit? Rozumíš, sejde se parta. Nemůžeme nepřijít.“ – Naříkavým hlasem začala dcera.
„Najměte si chůvu.“
„Mami, to je drahý.“ – Rozhořčila se.
„Na restauraci peníze máte, na chůvu taky seženete.“ – Alena zůstala neoblomná.
Zamumlala si cosi a zavěsila. Alena se těžce nadechla, ale rozhodla se, že jednala správně.
Na chatě u kamarádky bylo klidně a útulně. Podzim byl suchý a teplý. Večerní vzduch byl prosycen vůní květin a jablek. Alena dlouho seděla v houpacím křesle, s nohama přitaženýma jako dítě. Přemýšlela. Nejprve o tom, jestli není strašný sobec, když teď takhle jedná s rodinou. Pak si znovu vzpomněla na staříka z nemocniční zahrady. A řekla si, že celý život žila pro ostatní – zbývá jí málo času, nemůže si konečně žít pro sebe? Nakonec došla k závěru, že dělá správně, a usmála se.
Manžel volal, snažil se to s ní probrat, ale spíš ze zvyku a překvapení. Alena věděla, že i pro něj je jejich vztah už dávno minulostí, a trvala na svém. Po třech dnech se vzdal a souhlasil, že jí vyplatí podíl během několika měsíců. Alena byla spokojená. O dva dny později seděla v restauraci u moře. Bylo plno lidí, kteří si chtěli užít babí léto. Alena pozorovala procházející rodiny, páry a pro zábavu si vymýšlela příběhy jejich životů.
„Dobrý večer. Promiňte, je tu volno?“ – Ke stolu přistoupil muž.
„Prosím, posaďte se.“ – Nevadilo jí to.
„V tak krásný večer by byl hřích zůstat v pokoji. Vypadá to, že to dnes všichni vidí stejně. Volné stoly nejsou.“ – Zasmál se omluvně.
„A mají pravdu. Já jsem Alena.“ – Představila se. Dřív by se styděla. Teď si řekla, že večer je opravdu krásný – proč si osamělost nezpříjemnit společností.
„Jakub.“ – Odpověděl. – „Jsem spisovatel, a inspirace mě často přepadá právě večer, takže většinu krásných večerů prošvihnu. Dneska jsem ale rád, že se mi nedaří psát, a vyšel jsem na vzduch.“ – Dodal, aby jí naznačil, že setkání s ní udělalo večer ještě lepším.
„Zajímavé. O čem píšete?“ – Zeptala se.
„Příběhy o lidech pro lidi.“ – Roztáhl rukama.
„Znám pár zajímavých příběhů. Třeba vidíte ten pár?“ – Ukázala na mladé lidi, kteří si šeptali u vedlejšího stolu. Drželi se za ruce a téměř se dotýkali čely, hledíce si do očí. – „Víte, o čem si šeptají?“ – A Alena vyprávěla příběh, který si o nich před chvílí vymyslela. Mladík byl začínající malíř bez haléře v kapse, dívka dcerou boháče, který samozřejmě jejich vztahu bránil. Ale lásku to nezastavilo. Dívka utekla se svým milým. Dnes je to jejich první večer ve svobodě. Věří v jeho talent a zapáleně ho přesvědčuje, že vše zvládne. On jí přísahá, že pro ni sestoupí i do pekla, aby jako první namaloval pravou tvář ďábla.
„Vy je znáte?“ – Zvědavě se podíval na pár.
„Ne.“ – Usmála se. – „To všechno jsem si právě vymyslela. Myslíte, že by ze mě mohl být spisovatel?“
„Zápletka je sice otřepaná, ale nadčasová. Kdyby ale ten malíř opravdu sestoupil do pekla, proslavil se a pak zešílel, bylo by to poutavé.“ – Jakub se zapojil do hry. – „A co si myslíte o té skupince?“ – Ukázal na stůl, kde seděly dvě ženy a dva muži. Tři z nich živě diskutovali, čtvrtá žena však bez výrazu hleděla na moře.
„Tam je to jasné…“ – Alena mžourala a začala vymýšlet další příběh.
—
„Alenko, no tak? Líbí se ti to?“ – Jakub nervózně přecházel pohledem z Aleny na malý domek obrostlý divokým vínem. – „Zahrada je trochu zanedbaná, ale celkově pěkná. Co myslíš?“
„Je tu krásně.“ – Souhlasila, ale Jakub zaslechl v jejím hlase smutek.
„Co se děje?“ – Položil jí ruku na rameno.
„Všechno je v pořádku. Promiň, jen jsem unavená.“ – Pokusila se usmát.
Od toho večera uplynuly téměř dva měsíce. Jakub se do Aleny zamiloval jako kluk, po uši a na první pohled, jak sám tvrdil. Alena cítila totéž, a to ji děsilo. Ale především ji děsila nemoc, čas protékající mezi prsty a to, že Jakubovi nic neřekla. Navrhl, aby zůstali tady, u moře.
„Já můžu psát kdekoliv a ty budeš moje múza.“ – Představoval si, jak šťastně budou žít v útulném domku s výhledem na moře.
„Úžasný nápad. Naučím se pečovat o zahradu a péct tvé oblíbené dýňové koláče.“ – Nežně ho políbila na tvář. Odháněla strach. *Ať je, jak chce. Nic mu neřeknu*, rozhodla se.
Přestěhovali se do domu a byli šťastní. Ráno pili kávu u okna, večer se procházeli podél pobřeží. Aby Jakuba během dne nerušila, našla si vlastní aktivitu – začala pracovat jako dobrovolnice pro charitu. Bavilo ji pomáhat lidem. Tak uběhly další měsíce. Alena čekala, kdy se jí začne přitěžovat, kdy přijde slabost nebo bolest, ale naopak se cítila skvěle.
Dceři pravidelně volala. Zpočátku k jejímu rozhodnutí přistupovala skepticky, s nepochopením a rozhořčením, ale postupně změkla. Dokonce slíbila, že vnuka pošle k babičce na léto.
Manžel jí vyplatil podíl a mimochodem zmínil, že se znovu žení. Alena odpověděla, že mu přeje všechno nejlepší. A myslela to upřímně.
„Aleno Vlastimilo? Tady Václav Jiří.“ – Ráno ji probudil telefonát.
„Ano?“ – Odpověděla rozespale.
„Aleno Vlastimilo, je mi to strašně líto, stala se hrozná chyba!“ – Lékař zněl stejně rozrušeně jako ona. – „V laboratoři se spletli. To nebyly vaše testy.“
„Tak co mi bylo? Opravdu jsem se cítila špatně.“ – Zmateně se ptala.
„Nic. Stává se to – únava, stres a podobně. Je mi to moc líto.“ – Rozpačitě dodal.
„Ale mně ne.“ – Alena se podívala na ještě spícího Jakuba. – „Děkuji vám.“ – Zavěsila a šla připravit snídani. Byla šťastná.