FIALOVÉ BRÝLE
DIVOKÝ.
Špinavý a vyhublý pes zavyčel. Kámen ho trefil do tlapky. Běžel, jak nejrychleji mohl. Neotáčel se, věděl, že to jsou místní kluci. Krutí, zlí, nebezpeční. A on byl jen hladový. Jen toulavý pes…
* * * *
Jirka se díval na mámu a nerozuměl, o čem mluví. Brzy mu bude devět. V jeho životě nikdy nebyl táta, nikdy neměl babičku ani dědu. Dřív se často ptal proč, ale nikdy nedostal odpověď, které by porozuměl.
A pak, před rokem, se v jejich životě objevil David. Pevně mu stiskl ruku, dřepl si před ním, jako by byl Jirka ještě malý, a řekl, že teď bude bydlet s nimi a může mu říkat táta. Nejprve se kluk zaradoval, ale pak zjistil, že to neznamená, že bude David bydlet u nich, ale že se oni s mámou přestěhují k němu. Stěhovat se nechtěl, tady měl kamarády na dvorku i ve škole. Tady byl jeho pokoj a hračky… Máma slíbila, že všechny hračky si vezmou a pokoj bude mít i tam. A kamarádi – to přijde časem… Jirka se na Davida zlobil a snažil se s ním nemluvit…
* * * *
„Synku, jdi se proběhnout! Podívej, kolik kluků si hraje venku!“
„Mami, já je neznám…“
„Jirko, copak? Já tu taky nikoho neznám a věř mi, je to pro mě taky těžké. Ale zvykneme si a se všemi se seznámíme! Hlavní je udělat ten první krok, pak už to není strašné! Podívej, jaká tu je skvělá prolézačka! To je super, ne?“
Opravdu si brzy našel kamarády mezi kluky. Byli trochu starší, ale bylo to s nimi zajímavé a legrační.
„Koukejte, Divokej! Rychle, sbíráme kameny! Do toho, do toho!“
Jirka se přidal, popadl pár kamenů a běžel s ostatními. U popelnice v rohu dvora kulhal pes, jednu tlapku měl zraněnou. Byl starý a málem se kymácel. Když uviděl běžící kluky, sklonil hlavu a utekl opačným směrem. Kluci ho pronásledovali. Pes zmizel v keřích šeříku u Jirkova vchodu.
„Co vám udělal?“ křičel na ně Jirka. „Vždyť je neškodný! Proč ho honíte?“
„Co je s tebou? Je to toulavej! Má prý vzteklinu! Je divokej! Všechny potulný psi jsou nebezpečný!“
„Ale vždyť se k vám ani nepřiblížil! Jen hledá jídlo! Nedělejte to!“
„Seš normální?“
Kluci odešli a Jirka zůstal stát s brekem v očích. Slzy mu tekly po tvářích, nohy se mu třásly. Zamířil ke dveřím, když v tom z keřů na něj pes upřel smutný, bdělý pohled. „Co když je opravdu divokej?“ napadlo ho. „Co když na mě skočí?“ Přidal do kroku a zabouchl za sebou dveře.
Dlouho se nemohl uklidnit. Počkal, až máma odejde do koupelny, nacpal si kapsy chlebem, vzal pár párků a potichu vyklouzl ven.
„Divokej, Divokej…“ šeptal tiše.
Keře se zavlnily a objevila se psí čenich. Hodil mu párek, pak druhý a nakonec všechen chléb. Pes jedl rychle, hltal jeden kus za druhým a přitom ostražitě rozhlížel. Tak začalo jejich přátelství…
* * * *
„Jirko, koupil jsem lístky na fotbal. Co říkáš? Půjdeme?“ usmíval se David.
„Nemám čas,“ zavrčel kluk a našpulil pusu.
A tak to bylo pokaždé. Ať šlo o novou vláčkodráhu, výlet do zábavního parku nebo zakázané hambáče, kvůli kterým máma Davidovi vyčítala. Jirka byl vždycky nasraný. Nelíbí se mu ten mamin… není jeho táta… a kamarádit se s ním nehodlá…
„Jirko,“ usmála se máma. „Vzpomínáš, jak jsi vždycky chtěl mít babičku a dědu?“
„Hm,“ zamračil se.
„S Davidem máme dovolenou, příští týden jedeme k nim na vesnici! Na pár týdnů! To bude skvělý, ne?“
„Nebude a nikam nejedu. Nemám čas.“
„Jak to nemáš čas? A co bys dělal?“
„Nic, prostě nic! Jasný?! A oni nejsou moje, jsou Davidovi! Tak jeďte sami! Já mám svoje starosti!“ řval. Nemohl přece opustit Divokého. Pes se konečně trochu zotavil, rány se mu zahojily a už skoro nekulhá… Dva týdny jsou příliš dlouhá doba!
„Tak počkej, Jirko! Proč se mnou mluvíš tímhle tónem? Co to má být?“
„Co se tady děje?“ vrátil se David z práce a zastihl hádku.
Jirka rychle zmizel v pokoji a práskl dveřmi. Slyšel, jak se máma s Davidem dohadují, a zdálo se mu, že v rozhovoru zaznělo i jméno jeho psa. Zatlačil si dlaněma na uši… všechno kvůli Davidovi, máma s ním předtím nikdy takhle nemluvila…
„Tak co, chlapče?“ poklepal David na jeho rameno. „Tak mi řekni, jaké to máš neodkladné povinnosti?“ usmíval se.
„Nic,“ odsekl a snažil se setřást jeho ruku.
„Hele, nebuď nasraný. Jdu v dobrým! Tak mi třeba ukaž toho svýho Divokýho!“
„Ty víš?“ Jirkovi div nevyskočilo srdce z hrudi. David se jen usmál. „Neříkej mámě a nikomu!“
„A proč tak tajíš svýho kamaráda?“ přimhouřil oči.
„Kluci by se mi smáli, máma by nadávala,“ sklopil oči.
„Poslyš, mám nápad! Co kdybychom tvýho kamaráda vzali s sebou k babičce a dědovi? Budou mít radost! Mají tam zahradu, pole za plotem, boudu a krmit ho budou dobře! Myslím, že se mu tam bude líbit… a my budeme jezdit každý víkend na návštěvu!“ mrkl na něj. „Tam je krásně! Čerstvej vzduch, ptáci zpívaj, paráda!“
„Divokej bude mít domov? Vážně?“
„No jasně! Co pořad pochybuješ? Myslel jsem, že už jsi velkej kluk! Chtěl jsem tě vzít na ryby!“
„A Divokej s námi?“
„Samozřejmě! Vždyť jsme rodina!“
„Děkuju, tati!“ Jirka se mu pověsil kolemDavid ho pohladil po hlavě a řekl: „Tak schválně, jak dlouho ti vydržíš radost, než tě zase něco naštve.“