Stařec odcházel… Stařenka to věděla, cítila to každou částečkou své duše, která k němu přilnula.
Navenek to přijala klidně. Uvnitř se bála, i když tušila, že dlouho po něm nezůstane. Jak by mohla? Jak žít bez Vaška, milého jejímu srdci, drahého a přece tak vzdáleného. Kdo řekl, že city časem vychladnou? Je to snad v těch vašich učených knihách? Nevěřte tomu, nic nevychládá! Duše stále třepotá jako pták při zvuku milovaného hlasu. Není to žádná hříčka – celý život spolu, šedesát let, co víc říct?
Srostli spolu, propletli se, spletli, že ani minutu jeden bez druhého nevydrželi. Jak ho má teď poslat samotného? Jak tu má zůstat bez něj? A proč? Proč žít? Bez Vaška není život. Tak uvažuje stařenka, třídí věci ve staré truhle do tří hromádek. Toto dětem na památku, ať mají co připomínat. Toto sousedům rozdat. A tady, kde je ta nejmenší hromádka, to si nechá, dokud neodejde, bude se dívat a vzpomínat na Vaška.
„Mařenko, Mařenko…“ zaslechla stařenka slabý hlas stařecův. „Mařenko!“
„Už běžím, Vašku, už běžím, miláčku.“ Stařenka se zvedla, upravila sukni a nahlédla za závěs k posteli. „Probudil ses, Vašku? Chceš lívanečků? Lívanečků si dáš?“
„Mařenko…“ šeptal stařec, slepýma očima bloudil po stropě. „Mařenko…“
„No tak, miláčku, jsem tady, jsem tady.“ Vzala jeho kdysi silnou, lopatě podobnou ruku, teď tenkou a svraštělou, do své, která se podobala spíš ptačí pařátce. „Co je, miláčku, jsem s tebou!“
„Mařenko, odpusť… Odpusť, Mařenko…“
„Ale no tak, co to povídáš…“
„Nemiloval jsem tě,“ zachrčel stařec. „Odpust… hlupák… Kdybych mohl vrátit čas, vše by bylo jinak, Mařenko…“
„Ale no tak, Vašku. Jak to, že jsi nemiloval? Miloval, po svém, ale miloval. To bychom spolu přežili šedesát let? Tak už toho nech…“
„Mařenko, děti…“
„Jedou, Vašku, jedou. Poslala jsem telegram, vlastně ne já, pošťanda Anička vše napsala – Karlovi, Honzovi, Toníkovi i Janičce. Do večera budou všichni tady. Odpočiň si, já ti udělám vývar…“
„Netřeba,“ zašeptal. „Dej mi ruku, seď se mnou. Odpusť, Mařenko!“
„Já ti nezlobila, Vašku. Ty odpusť mně, možná jsem se ti připletla do cesty, jako klíště přisáté, možná by tvůj život byl lepší bez mě, miláčku!“
„Ne, Mařenko,“ zavrtěl hlavou. „Ne, Mařenko, vidíš… osud.“
Z koutku jeho oka vyklouzla kalná slza a po vrásčité tváři stékala dolů, než se vsákla do starých, rudých kožních záhybů.
K večeru se sešly děti, sami už skoro staříci. Stařenka je pozorovala. Karel, nejstarší, celý šedivý jako holub. Důstojný, vážený, takový byl od malička. Stařenka se ho trochu bála – Karel je profesor, učený člověk, žije v Praze.
„Karle, synku, už jsi celý šedivý!“
„Ano, matko, léta si berou své. Už jsem dědeček, nezapomněla jsi, že jsi prababička?“ Díval se na ni přísně.
„I jó, synku, jak bych mohla! Podívej se na fotky, Hanka, tvá Hanka je poslala, támhle pod sklem, všecko mám uschované. Vlevo je sklo, tam jsme my a vy malí, i naši rodiče s tatínkem, tamhle strýc Jirka, František, bratříček, co se z fronty nevrátil, ani pohřební dopis nepřišel. Babička s dědou už stařečci, tety a strýcové Vaškovi támhle. Jeho bratr Standa, ten byl veselý, když zahrál Skočnou, nohy samy do tance! A tady soused Vojtíšek, pamatuješ strejdu Pavla? Ten nám nové sklo dal, tam už je mládež – vnoučata, pravnoučata.“
„Tak vidíš, Karle, synku, ještě mě neodepisuj!“
„A já taky ne, mámo. Žij dlouho! Dokud žijete vy, cítíme se my jako děti.“
„Honzo, brácho, nechceš jít na ryby?“
„Můžeme,“ otočil se k matce. „Mamko, můžeme?“
„Ale jděte!“ usmála se. „Samozřejmě!“
„Tati, dost už válení!“ To už volal Toník, nejmladší z bratrů, stále ještě čiperný, v džínách, bez břicha, opálený a svalnatý. Toník pracuje na velké lodi, jezdí po světě a vždycky rodičům něco přiveze. Staříci věci schovávají „na horší časy“. Jediné, co používají, je televize – japonská, barevná. Celá vesnice se u nich schází na filmy po Večerníčku, v zimě co jiného dělat. Pak dlouho probírají, co viděli.
Stařec se slabě usmál. Toník byl vždycky jeho miláček, stejně živý a veselý jako on sám, Václav Jindřich.
„Toníku, synku, děti moje, Karle, Honzo… Kde je Janička?“
„Tady jsem, tatínku,“ vystoupila zpoza bratrů. Drobounká, hubená, matčina kopie z mládí, dospělá už Janička!
„Dceruško… Odpusťte mi, děti…“
„Ale tati!“
„Otče, nech toho!“
„Co to povídáš, tatínku…“
„Odpusťte,“ zašeptal. „Nedal jsem vám dost… lásky nedal…“
„To neříkej, otče!“
„Přestaň, tati!“
„Díky tobě a mámě jsme se stali lidmi a naše děti jsou díky semínku, které jste zaseli… Vstávej raději! Honzo říkal, že střechu na sauně je třeba spravit, Janička s mámou udělají knedlíčky, a my po sauně si dáme štamprličku a zakousneme knedlíčky…“
Stařec se slabě usmál. Dlouhý život prožil. Celý život se trápil, že žije s ženou, kterou nemiloval.
Že se neodvážil přistoupit k té vytoužené, k milované. Jen se motal kolem jejích oken. Deset sáčků tabáku vykouřil. Pořád stál pod topolemZmizel, jako by se rozplynul v teplém letním vzduchu, a ona teď věděla, že už nikdy nebude muset čekat.