Žít pro sebe
„Vždyť mi je teprve 49…“ – Alena zmateně zírala na lékaře. „Opravdu se nedá nic udělat?“ – zeptala se s nadějí.
„Při správné léčbě a po určitých procedurách lze termín posunout, řekněme ještě o rok nebo rok a půl,“ odpověděl doktor Petr Novotný, poklepávaje tužkou o stůl. Zkušený doktor byl zvyklý na různé reakce pacientů na zprávu o blízké smrti.
„Přemýšlím o tom,“ řekla Alena a odešla. Do nedávné doby neměla Alena žádné vážné zdravotní potíže. Jen zřídka ji postihla chřipka. Před pár měsíci si všimla, že s jejím tělem není něco v pořádku, a navštívila nemocnici. Lékaři usoudili, že nádor je neoperovatelný. Dr. Novotný jí předpověděl šest až osm měsíců života. Alena se nerozplakala ani nikoho neobviňovala, že nemoc zjistili pozdě. Uvědomila si, jak málo času jí zbývá, aby se dožila svých kulatin.
„Krásný den, že?“ vytrhl hlas Alenu z myšlenek. Před nemocnicí se posadila na lavičku. Starší pán, který také seděl na lavičce, se oprášil a díval se na slunce. „Omlouvám se, pokud jsem vás vyrušil,“ řekl a omluvil se, když si všiml, že Alena sebou trhla.
„To nic,“ snažila se usmát Alena. „Opravdu je krásné počasí.“
„V mém věku se radostí i za deštivých dnů, ale slunečné dny jsou zvláštní požehnání. Rád bych, aby můj poslední den byl teplý a slunečný,“ reagoval starý muž klidně.
„Mluvíte o smrti tak vyrovnaně,“ podivila se Alena.
„Je mi devadesát čtyři,“ zasmál se muž. „A smrt nechrání nikoho. Kdo ví, kdy přijde tvůj čas? K smrti by měl být každý připravený. Bohužel jsem to pochopil až příliš pozdě. Kdybych to věděl dřív, nenechal bych si mnoho věcí na později. Protože kdo ví, zda nějaké ‚později‘ přijde. Co byste udělala, kdybyste věděla, že zítra umřete? Promiňte mi, jen přemýšlím nahlas. Mí sousedi v hospici jsou nudní, jen si stěžují a vzdychají,“ pokračoval.
Alena poslouchala pozorně a zamyslela se. Celý život žila jinak, než si přála. Práci neměla ráda, ale byla finančně výhodná. Nejdřív hypotéka, pak podpora dcery a zetě. Tak to šlo dál. Manžela už dávno nemilovala. Před deseti lety se dozvěděla o jeho nevěře. Plakala, ale říkala si, že nikdo by ji nechtěl, kdyby ho opustila. Považovala se za dobrou manželku, uklizeno, uvařeno a nikdy žádná hysterie. Dceru milovala, vždy jí chtěla dát to nejlepší. Teď jí dcera jen volala, když potřebovala pohlídat vnuka nebo postěžovat si, že manžel nedostal bonus.
Tedy pravidelně posílala peníze dceři, místo aby si koupila něco pro sebe. Však Alena také šetřila tajně peníze na horší časy, jak říkávala. Jednoho dne se vrátila domů a překvapila manžela rozhodnutím požádat o rozvod a vyrovnání majetku. Nabídla mu, že si může byt zachovat, pokud ji vyplatí. Oznámila, že odjíždí na cesty.
„Kam?“ zeptal se manžel, šokován.
„Cestovat,“ odpověděla Alena jednoduše. „Rozvod už lze zařídit bez osobní přítomnosti. Rozmysli si to a já zatím pobudu u kamarádky na chatě,“ pokračovala, když si balila věci.
Na pracovišti si podala žádost o neplacenou dovolenou a poté výpověď, aby nemusela dodržet výpovědní lhůtu. Vybrala všechny úspory a začala plánovat cestu. „Mami, dneska vyzvedneš Péťu? Jsme unavení, chceme jít večer do restaurace,“ volala její dcera.
„Ne,“ odpověděla Alena stručně.
„Proč ne?“ podivila se dcera nad netypickou odpovědí.
„Mám své vlastní záležitosti.“
„Nemůžeš je odložit? Máme domluvenou společnost a nemůžeme to odříct,“ snažila se dcera.
„Najměte si chůvu.“
„Ale to stojí spoustu peněz,“ namítla dcera.
„Na restauraci máte, na chůvu taky,“ zůstala Alena pevná. Dcera dál odporovala, ale Alena věděla, že rozhodnutí bylo správné.
Na chatě kamarádky bylo klidně a příjemně. Suchý a teplý podzim přinášel vůni květin a jablek. Alena dlouho seděla v houpacím křesle, ztracená v myšlenkách. Nejdřív si připadala sobecká, pak si vzpomněla na starého muže z parku. Řekla si, že žila pro druhé, ale teď už tu zbývá málo času. Proč konečně nežít pro sebe? Rozhodla se, že dělá správné rozhodnutí, a usmála se.
Manžel se snažil o konverzaci, ale Alena zůstala pevná. Po třech dnech manžel souhlasil, že jí vyplatí přesnou částku do několika měsíců. O dva dny později už snídala v kavárně u moře. Pozorovala rodiny a páry kolem sebe a pro zábavu si vymýšlela jejich životní příběhy.
„Dobrý večer, omlouvám se, máte tu volno?“ přistoupil k jejímu stolu muž.
„Prosím, posaďte se,“ neodmítla Alena.
„V tak krásný večer by byl zločin zůstat v pokoji. Očividně se všichni dnes rozhodli stejně. Žádné volné stoly,“ smál se muž na vysvětlenou.
„A mají pravdu. Alena,“ představila se žena bez zábran.
„Tomáš,“ představil se muž. „Jsem spisovatel a inspiraci často nacházím večer, takže mnohé krásné večery mi unikly. Dnes ale myšlenky nepřicházely, tak jsem šel na čerstvý vzduch,“ dodal.
„O čem píšete?“ zajímala se Alena.
„Příběhy o lidech pro lidi,“ gestikuloval rukama spisovatel.
„Znám několik zajímavých příběhů. Například vidíte ten pár?“ ukázala na mladé lidi u vedlejšího stolu. Vyprávěla příběh o začínajícím malíři a dceři oligarchy, jejichž láska čelila překážkám. Příběh skončil jejich první nocí svobodného života.
„Znáte je?“ zeptal se Tomáš.
„Ne. Vše jsem si právě vymyslela. Myslíte, že bych mohla být spisovatelkou?“ zeptala se Alena s úsměvem.
„Příběh je sice obvyklý, ale vždy aktuální. Kdyby malíř opravdu nakreslil ďábla a pak přišel o rozum, bylo by to zajímavé,“ zareagoval Tomáš na hru. „A co si myslíte o téhle společnosti?“ ukázal na stůl s dvěma ženami a dvěma muži, z nichž jedna žena zamyšleně hleděla na moře.
„To je jasné…“ Alena začala vytvářet nový příběh s šibalským pohledem.
——-
„Alenko, co myslíš? Líbí se ti to tu?“ Tomáš přešel pohledem mezi ní a malým domkem obrostlým břečťanem. „Zahrada je trochu zanedbaná, ale jinak pěkné. Co myslíš?“
„Je to tu hezké,“ souhlasila Alena, ale Tomáš zachytil v jejím hlase smutek.
„Co se děje?“ objal ji Tomáš.
„Všechno je v pořádku, jen jsem unavená,“ řekla Alena s úsměvem.
Uplynuly téměř dva měsíce od toho večera. Tomáš byl do Aleny po uši zamilovaný a tvrdil, že to byla láska na první pohled. Alena cítila stejně, ale měla obavy. Nejvíce ji děsila nemoc, čas ubíhající mezi prsty a skutečnost, že Tomášovi nic neřekla. Tomáš navrhl, aby zůstali u moře.
„Já mohu psát kdekoli a ty zůstaneš mou múzou,“ snil o životě v domku s výhledem na moře.
„Krásný nápad. Naučím se starat o zahradu a péct tvé oblíbené dýňové koláče,“ něžně políbila Alena Tomáše a zaháněla děsivé myšlenky. „Nechám to být. Nic mu neřeknu,“ rozhodla se.
Přestěhovali se a byli šťastní. Ráno spolu pili kávu u okna, večer se procházeli podél pobřeží. Aby nevyrušovala Tomáše při práci, našla si činnost jako dobrovolnice v charitativní organizaci. Líbilo se jí pomáhat lidem. Uběhly další měsíce, Alena se cítila dobře navzdory očekávání nových zdravotních problémů. Pravidelně telefonovala dceři. Zpočátku na to dcera reagovala skepticky, ale nakonec změnila postoj a plánovala poslat vnuka na léto k babičce.
Manžel Aleně vyplatil peníze a mezi řečí oznámil plány znovu se oženit. Alena byla opravdu ráda.
„Aleno Nováková? Tady doktor Petr Novotný.“ Telefonát ji vzbudil ráno.
„Poslouchám,“ odpověděla Alena napjatě.
„Aleno, je mi to tak líto, došlo k hrozné chybě! V laboratoři popletli výsledky. Nebyly to vaše testy.“
„Ale cítila jsem se opravdu špatně. Co se stalo?“ zeptala se Alena.
„To nic. Jen vyčerpání, stres a podobně. Moc mě to mrzí,“ vysvětlil rozpačitě doktor.
„Já ne. Jsem ráda,“ Alena pohlédla na ještě spícího Tomáše. „Děkuji,“ řekla a vysílač odepnula. Šla připravit snídani a byla šťastná.