Proč jsem vůbec pustila syna s nevěstou bydlet ke mně — dodnes nevím
Jsem Věra Nováková, bydlím ve dvoupokojovém bytě na sídlišti v Olomouci. Je mi šestašedesát, jsem vdova. Důchod mám skromný, ale vyjít se dá. Když se můj syn Lukáš před dvěma lety oženil, jako každá matka jsem zářila štěstím. Mladík jednatřicetiletý, nevěsta Tereza o pár let mladší. Vzali se v kostele, jenže bydlet neměli kde. Vlastní střechu nad hlavou nemají. Řekli: „Mami, pobydem chvíli u tebe. Naspoříme na hypotéku a odstěhujem se.“
Já, naivní, jásala: vnoučata, pomyslela jsem si. A svolila. Teď ale netuším, jak z téhle šlamastyky ven. Protože „chvíli“ se protáhlo na dva roky a společný život je utrpení pro všechny.
Zpočátku jsem se držela zpátky. Mladí, nové manželství, ať si zvykají. Neplácala jsem se jim do života, vařila, prala, jak se sluší. Pak Tereza otěhotněla. Brzy, ale říkala jsem si — osud tomu chtěl. Narodil se vnuk Matěj. Rozkošné dítě. Jenže s jeho příchodem všechny „úspory“ se vypařily. Však znáte, kolik stojí mimino: plenky, sunar, přesnídávky — vše drahé, a Tereza ještě hází nosem — jen značkové, jen čerstvé, jen dovezené.
Nechci odmítat pomoc. Ale nejsem služka. Jenže teď fušuju do všeho — chůva, kuchařka, uklízečka v jednom. Mladá maminka je „strašně unavená“. Matěj prý jí nedá spát. Tak leží do oběda s mobilem v ruce. Dítě do ohrádky. Sebe na gauč. Televize hučí, oběd jsem uvařila, podlahu umyla, vnoučka vykoupala. A Tereza si stěžuje, že je „vyřízená“.
A syn? Lukáš chodí do práce a zpět, oči stále sklopené, ústa zavřená. Když se pokusím promluvit, mávne rukou. Prý „mami, nepleť se do toho“. A Tereza? Chová se jako paní domu. Jedno slovo odemně — tři odpovědi nazpátek. Vše na hlasitý tón. Pak mi syn vyčítá, že prý „tyranizuju“ jeho ženu. Tyranizuju! To já, co je živím oba!
Už nevím kudy kam. Říkám Lukášovi: „Synku, hledejte pronájem. Jsem utahaná.“ On na to: „Na to nemáme, mámi.“ Nabízela jsem řešení: vyměňme byt. Já si vezmu garsonku, vy si vezměte hypotéku a žijte jako dospělí. Uživte se sami. Vnoučkovi pomůžu, ale jen podle sil. Jenže syn přikyvuje, ale nic se neděje.
Chápu, mladí to nemají lehké. Ale já taky nejsem ze železa. Tlak, klouby, nespavost. Když mě potřebujou — hned letím: k doktorovi, na injekce, hlídat Matěje. Když řeknu, že mě to ubíjí, koukají na mě jako na zrádkyni.
Minule vybuchla pořádná hádka. Ráno uklizená kuchyně, vnoučkovi uvařená kaše, vše jako vždy. Tereza vstala a spustila: „Proč zase nejdou kupované přesnídávky? Vždyť jsem ti říkala!“ Neudržela jsem se. Řekla jsem, že jsem babička, ne kuchyňský robot. Že by se měli postarat sami. Rozbrečela se, syn se postavil na její stranu, práskli dveřmi a zmizeli. Za hodinu se vrátili — jako by nic. Ani omluva.
Teď každé ráno přemýšlím: Proč jsem je vůbec pustila dovnitř? Proč jsem trvala na svém hned na začátku? Protože jsem matka. Protože miluju syna. Ale čím dál častěji si uvědomuju — miluju, ale už nemůžu. A když polykám prášky na tlak, říkám si — možná je čas je vyhodit? Bude to bolet, ale aspoň nezblázním se.
Řekněte mi — jsem jediná taková naivní? Nebo i jiní v mém věku padají do téhle pasti?