TANEC S ŠATY
„Děvče, stalo se vám něco?“
Vedle Aničky stál starší muž. Vypadal, jako by právě vyšel ze stránek starých románů, které Anička tolik milovala. Už ho tu předtím viděla. Často se procházel po parku. Vždy oblečený v dlouhém černém kabátě, s kloboukem a elegantní holí. Připomínal jí hraběte z té knihy, kterou nedávno četla. Také tam byl hrabě, nosil jen černé a spravedlivě se všem mstil.
„Ne, je to v pořádku.“
Zadrhla nosem a muž jí okamžitě podal kapesník. Anička na vteřinu váhala, pak ho vzala a pořádně se vysmrkala. Muž se nechtěně usmál a Anička se na něj znovu podívala. „Vyperu ho a vrátím vám ho.“
Rozesmál se. „Není třeba, podobných mám dost. Co říkáte tomu, dát si spolu zmrzlinu?“
Anička nevěděla, co odpovědět, ale nakonec zašeptala: „Děkuji, ale nemám peníze. Možná jindy.“
„Arnošt Pavlovič.“ Muž lehce zdvihl klobouk.
„Anička.“ Neměla co zvednout, proto vstala. Arnošt Pavlovič jí okamžitě podal ruku. „Když je muž – ať už jakéhokoli věku – v přítomnosti dívky, slečny či ženy, nemluví se o tom, že by ona měla platit za zmrzlinu.“
Anička ho poslouchala jako uhranutá. Všechna ta slova jako by patřila do jiného světa. Ona byla zvyklá na něco úplně jiného.
Dnes Olinka, její spolužačka, ji zase jednou udělala terčem posměchu. Vše začalo o polední pauze. Když ostatní odešli do jídelny, Anička si jako obvykle sedla s knihou na okno. Do jídelny nechodila, protože neměla čím zaplatit.
„Nováková!“
Anička zvedla hlavu. Před ní stála Olina. Vedle ní Pavel, kluk, do kterého byla zamilovaná už od páté třídy.
„Co je?“
„Tam jsem nedojedla řízek, můžeš si pro něj dojít.“
Kolem už se shlukovali spolužáci.
„Děkuji, nepotřebuji.“
„Jak to nepotřebuješ… Nebo snad ani nevíš, co je řízek?“
Smích kolem. Anička seskočila z okna tak nešťastně, že její džíny, které už měly za sebou dobrých pět let, praskly na koleni.
Všichni se rozchechtali tak, až se zdálo, že se chvějí stěny. Anička nešla na hodinu. Popadla aktovku a utíkala pryč. Vždycky se schovávala v tomto parku. Když už nemohla vydržet ve škole, nebo když rodiče zvali domů plno hostů. Park byl pro ni útočištěm. Často tu seděla s knihou. Právě tehdy si jí Arnošt Pavlovič všiml. Byl překvapen – dneska vidět mladou dívku s knihou bylo něco nevídaného. Až poté si všiml, jak je ta dívka špatně oblečená, hubená, téměř průsvitná.
Posadili se k venkovnímu stolku.
„Aničko, dnes jsem zapomněl na oběd. Nepovažujete mě za dotěrného, kdybych vás požádal o společnost?“
Anička se usmála. Ten muž mluvil, jako by žili v minulém století. Ano, souhlasila. Dnes kromě prázdného čaje ráno nic nejedla.
Arnošt Pavlovič objednal a pohlédl na Aničku.
„Tak mi povězte, co mohlo tak překrásnou mladou dámu rozrušit?“
„Nic závažného, jen drobné potíže ve škole.“
„Smím se zeptat, do které třídy chodíte?“
„Do jedenácté, za dva měsíce budu volná jako pták.“
„Kam se chystáte na vysokou?“
„Ještě nevím… Tam, kde mě vezmou na stipendium. Ale vždycky jsem chtěla stát se doktorkou. I když, to už asi zůstane jen snem.“
„Proč?“
„Být opravdovou doktorkou vyžaduje čas, ale já potřebuji pracovat. Takže nejspíš půjdu na zdravotní sestru.“
„To je podivná logika. Chcete být doktorkou, ale stanete se sestrou. Máte potíže s učením?“
„Ne, učím se dobře. Jen…“
Anička se zarazila.
„Moji rodiče… Potřebují mou pomoc.“
Arnošt Pavlovič pochopil, že o rodině mluvit nechce. Právě přinesli jídlo a rozptýlili se. Koutkem oka pozoroval, jak Anička jí. Bylo vidět, že se snaží nepospíchat, ale jídlo téměř nežvýkala.
Pak se ještě trochu prošli, povídali si o knihách.
„Víte, Aničko, mám jednu knihu, která by se vám určitě líbila. Zítra ji sem přinesu, přesně v tuto dobu. Určitě přijďte.“
Anička přišla. V knihovně už nezbývaly knihy, které by nečetla. Románů nebylo mnoho, a tak některé četla i podruhé.
Přátelství s Arnoštem Pavlovičem sílilo den ode dne. Často diskutovali o knihách a, aniž si to Anička uvědomovala, starší muž ji přikrmoval. Věděla, že bydlí v krásném domě s drahými byty. Žije sám, protože děti neměl a manželka už dávno zemřela.
Jednou se v parku tak zabrala do čtení, že si až po chvíli uvědomila, že je tma. Musela rychle domů. Matka bude řvát, že nic neuvařila. I když, co tam vařit? Jen těstoviny, které osmaží na rostlinném oleji.
Vešla do bytu, který nepříjemně zapáchal alkoholem a cigaretami, a hned uviděla matku. Ta na ni hleděla opile.
„Kde jsi se zase toulala?“
Anička se ji pokusila obejít, ale dostala takovou facku, až jí zatmelo před očima.
„Půl hodiny! Když přijdu a večeře nebude hotová!“
Vařila ty zatracené těstoviny a plakala. Tiše, protože kdyby ji matka slyšela, dostala by znovu.
Ráno měla pod okem modřinu. Malou, ale nápadnou. Věděla, že Olinka, královna jejich třídy i školy, si toho určitě všimne a udělá z ní zase terč posměchu. Ale to už byla zvyklá. Dnes byla důležitá písemka, nemohla chybět. Navíc se dnes vracel Pavel z nemocnice – to si nemohla nechat ujít.
Olinka k ní přišla o velké přestávce. Anička hned vstala, aby odešla, ale ta jí zatarasila cestu.
„Nováková, už máš šaty na matAnička se zhluboka nadechla, podívala se Olince do očí a řekla: “Ano, mám, a jsou krásnější než tvoje.”