Vychovala jsem nevděčné lenochy — a teď nevím, jak s tím žít
Zdá se, že jsem dosáhla bodu, kdy chci křičet do celého světa: „Kde jsem udělala chybu? Proč se mi tohle děje?“ Mým dětem je 11 a 15 let — synovi a dceři — a já nejsem jen unavená, jsem vyčerpaná. Nerozumí si, nerespektují mě, vyžadují a manipulují. A já, samoživitelka, na které všechno visí, už to nezvládám. Ani psychicky, ani fyzicky.
Téměř deset let táhnu rodinu sama. Když bylo Elišce čtyři roky a Jakubovi rok, jejich otec odjel do zahraničí „vydělat peníze“ a… zmizel. Rozplynul se jako pára nad hrncem. Postupem času ke mně došly zvěsti: žije v Německu, má novou manželku, děti, a samozřejmě na nás nemyslí. Rozvod jsme vyřídili na dálku. Od té doby nevolal, nepsal, nezajímal se, jak děti rostou.
Eliška si samozřejmě všechno pamatuje. Jak táta odcházel, jak maminka plakala v noci. Je na něj hluboce uražená. Jakub otce zná jen z fotek — a to je vše. Občas se zeptá: „Mami, přijede někdy?“ — a v očích má tolik naděje, že se mi srdce svírá.
Nejbolestnější ale je, že teď — po letech — vidím, jak se z nich stávají lidé, které jsem nikdy vychovat nechtěla. Eliška drze odmlouvá. Mám podezření, že kouří — v pokoji je cítit kouř, oblečení smrdí, a ona jen mávne rukou: „To spolužáci, od nich to jde.“ Do školy chodí, kdy se jí zlíbí, na poznámky učitelů nereaguje. Každá prosba o pomoc v domácnosti končí scénou nebo větou: „Proč zrovna já?!“
Syn je zatím mladší, ale od sestry přebírá chování. Odmítá plnit povinnosti, je podrážděný, vzteklý. Ani odnést odpadky bez reptání nezvládne. Ve škole mu známky rapidně klesly. Učitelé si stěžují, že je apatický, nevnímá pokyny, učení ho nebaví.
Pracuji na dvou směnách. Přijdu domů, padám únavou, a čekají mě hádky, křik a nepořádek. Chápu — puberta, hormony, hledání sebe… Ale i já mám své meze. Jediné, co po mně chtějí, jsou mobily, brambůrky, peníze, zábava. Všechno hned. A co pomoc? Co úcta?
Víte, stydím se to přiznat, ale rozmazlila jsem je. Když byli malí, snažila jsem se kompenzovat absenci otce. Kupovala jsem věci, které jsem si nemohla dovolit. Trávila s nimi každou volnou chvilku. Zvykli si, že máma je vždy nablízku, máma vše zařídí, máma vše vyřeší. Teď to berou jako samozřejmost. A když nedostanou