Vít se zamiloval. Až do bezvědomí. Když ho první dusivá vlna zasáhla při pohledu na tu ženu, přesvědčil sám sebe, že jde o chvilkovou slabost, která zmizí, jakmile své touze podlehne.
Ale po prvním naplnění vzplanula vášeň v jeho nitru jako výbuch atomové bomby, ničící vše kromě sebe samé.
Vše by bylo snesitelné, jenže Vít byl šťastně ženatý a vychovával dvě dlouho očekávané děti – dceru a syna.
Lhát neuměl a nechtěl. Jeho vyvolená hrozila, že se mu zavře, pokud se nerozvede a nevezme si ji.
V polovědomí otvíral dveře rodného domova, kde prožil deset let plných něhy, pohody a společných radostí. Teď měl té své říct to strašné, sbalit kufr, obejmout děti a utéct za… pomíjivou hvězdou.
Několik dní se psychicky připravoval na nadcházející peklo. Představoval si zdrcenou Elišku… výjevy plné hysterie, slz, výčitek, prokletí, proseb… Trénoval reakce, věděl, jak odpovídat. A vkročil do bytu.
Eliška seděla v křesle v krátkém županu, s tenkou cigaretou a bavila se po telefonu. „Jak je krásná, moje drahá,“ prolétlo Vitou hlavou. Přesto se vrhl na vyndávání obřího kufru z police, řinčel dveřmi skříní, přihrádkami v pracovně… A s údivem poslouchal ženin bezstarostný hovor. Když konečně naházel haraburdí do kufru, navlékl kabát a čepici, přistoupil k ní:
„Tak víš, zlato… Zamiloval jsem se do jiné… Je to silnější než já… Promiň…“ koktal bledý Vít, zatímco Eliška dál živě klábosila s kamarádkou, nevnímajíc tragédii okamžiku.
„Odcházím od tebe! Copak to nechápeš?!“ zařval zoufale, orosený studeným potem.
„Chápu,“ odvětila vesele. „Hani,“ zamňoukla do sluchátka, „tady ten můj utíká k nějaké čubce, zavolám později.“
„Ahoj, miláčku,“ zašeptala Vítovi do ucha, políbila ho na tvář a práskla za ním dveřmi.
Vít dlouho stál na chodbě a poslouchal, jak jeho žena pokračuje v debatě o dětech, šatech, filmu, politice… O čemkoli, jen ne o něm.
Nechal kufr u dveří, vyšel ven a zavolal milence.
„No tak, zlatíčko!“ ozval se z telefonu ječivý hlas. „Už? Jsi můj? Čekám!“
„Nečekej,“ odsekl Vít. „Nemiluju tě. Miluju svou ženu.“
Zapálil si desátou cigaretu, bezradný jak vrátit zpět klíče od domova.
„Udělala jsem vše, co jste řekla!“ ječela Eliška do telefonu na psycholožku. „A stejně odešel!“
„Umyj se, usměj se,“ brumlala odbornice. „Vrátí se…“