Vít se zamiloval. Až mu zatmělo před očima. Když jej poprvé zasáhla ta dusivá vlna vášně při pohledu na tu ženu, domníval se, že jde o chvilkovou slabost, jež pomine, jakmile své touze podlehne.
Ale po prvním naplnění vzplanula jeho touha jako výbuch bomby, ničící vše kromě sebe samé.
Problém byl v tom, že Vít šťastně žil v manželství a vychovával dvě dlouho očekávané děti – dcerku a syna.
Lhát neuměl a nechtěl. Jeho milenka Lenka hrozila, že mu přístup k jejímu tělu odepře, pokud se nerozvede a nevezme si ji.
V polomrákotném stavu otevíral dveře pražského bytu, kde prožil deset let plných pohody. Čekalo jej to nejhorší – říct pravdu manželce Janě, sbalit kufr, obejít děti a utéct za svou novou hvězdou.
Dny se psychicky připravoval na katastrofu. Představoval si zničenou Janičku… scény, pláč, prokletí, prosby. Chystal reakce. Vešel dovnitř.
Jana seděla v křesle v hedvábném županu, s tenkou cigaretou a bavila se po telefonu. „Jak je krásná,“ prolétlo Vitovi hlavou. Přesto začal hlučně tahat z komory obří kufr, řinčel skříněmi v pracovně… Až zůstal stát v úžasu – jeho žena dál vesele klábosila.
Když nakonec přehodil kabát přes rameno a nasadil čepici, přistoupil k ní:
„Tak nějak se to stalo, drahá… Zamiloval jsem se do jiné. Je to silnější než já… Omluv mě,“ koktal bledý Vít. Jana však bez přestání řehtala do telefonu.
„Odcházím! Copak neslyšíš?!“ zařval zoufale, s čelem oroseným potem.
„Slyším,“ odvětila Jana se smíchem. „Luci, můj mužíček utíká k nějaké čubce, zavolám později,“ prohrkla do sluchátka. „Měj se, zlatíčko,“ zašeptala Vitovi do ucha, políbila ho na tvář a práskla dveřmi.
Vít zůstal stát na chodbě a poslouchal, jak jeho žena dál probírá s kamarádkou děti, šaty, ten pitomý film v kině, i toho pitomého politika… Všechno, jen ne jeho.
Nechal kufr u dveří, vyšel ven a zavolal Lence.
„Tak co, zlatíčko?!“ ječel do telefonu pronikavý hlas. „Jsem už tvoje?!“
„Nejsi,“ odsekl Vít. „Nemiluju tě. Miluju svou ženu.“
Zapálil si desátou cigaretu, bezradný jak se vrátit domů.
„Udělala jsem všechno, jak jste řekla!“ křičela Jana do telefonu své psycholožce Novákové. „A stejně odešel!“
„Umyj se, usměj se,“ mumlala terapeutka. „Vrátí se. Vrátí.“