„Tati, dej mi ten byt – už sis svůj život prožil.“ Poté, co to dcera řekla, zabouchla dveře…
Žil sám. Poté, co žena odešla, se na něj tiše snesla prázdnota. Všechno kolem se zdálo bezbarvé. Nic ho netěšilo – ani slunečné dny, ani šálek silného čaje po ránu, ani staré dobré filmy, které kdysi sledovala celá rodina pohromadě. Práce byla jediná věc, co ho ještě držela při smyslech. Dokud měl sílu, chodil do práce, protože doma vládl nesnesitelný klid. Ticho, které zalézalo pod kůži a trhalo srdce.
Dny ubíhaly jeden za druhým. Všechny stejné jako přes kopírák: ráno, autobus, práce, domů, stíny na zdech, prázdné večery. Syn a dcera se ukazovali zřídka, postupně z jeho života téměř zmizeli. Volali jen neosobně a z povinnosti. Nakonec přestali zvedat telefon úplně. Hodiny bloudil ulicemi, pozoroval tváře kolemjdoucích, jako by mezi nimi chtěl najít někoho blízkého. Nebál se stáří – bál se umřít sám.
Cítil, jak uvnitř vyhasíná. Duše bolela, svírala se v uzlík. Vzpomínal na ženu – chtěl ji požádat o odpuštění, ale nikdy nesebral odvahu zvednout telefon. Stále ji miloval. Litoval, že mnoho věcí nestihl říct.
Jednoho dne se na prahu objevila dcera. Zaradoval se jako malé dítě. Připravil jí oblíbené pečivo, uvařil čaj, vytáhl staré fotoalba – chtěl si připomenout, jak to dřív bývalo. Ale její návštěva byla o něčem jiném.
— Tati, — začala bez emocí, — žiješ sám ve čtyřpokojovém bytě. To není spravedlivé. Prodej ho. Kup si garsonku a peníze mi dej.
Nevěřil. Myslel, že to je žert, že vybuchne smíchy. Ale v jejích očích nebyla ani špetka humoru.
— Já… nechci nic prodávat. Tohle je můj domov… tady jsme s mámou vychovávali vás…
— Už sis svůj život prožil! — vyštěkla netrpělivě. — Já ty peníze potřebuju víc! Jsi stejně sám, proč ti je tolik prostoru?
— Kdy znovu přijedeš? — zeptal se téměř neslyšně, aniž by poznal svůj hlas.
Podívala se na něj lhostejně a při obouvání prohodila:
— Na tvůj pohřeb.
Dveře se zabouchly. Strnul. A pak se jen zhroutil na podlahu. Bolest v hrudi bila jako kladivo. Ležel tak tři dny. Bez jídla, bez síly, bez naděje. Poté zavolal synovi.
— Michale, přijeď… Je mi zle, — prosil ho.
Syn ho vyslechl. Pomlčel. Pak řekl:
— Tati, nezlob se, ale opravdu nepotřebuješ tak velký byt. Chci si pořídit auto, a ty bys mi mohl pomoct… Přijel bych, kdybys ten byt prodal.
Pak nastalo ticho. To ticho, které zvoní v uších a zanechává v duši díru. Zavěsil. A pochopil – nemá žádné děti. Jen cizí lidi, v jejichž žilách koluje jeho krev.
Druhý den zašel do lékárny. Náhodou potkal bratra své bývalé ženy. Ten se podivil a pozdravil ho.
— Anička? — zeptal se, — jak se má?
— Odjela do Itálie, — odpověděl krátce muž. — Provdala se za Itala. Našla své štěstí.
„Našla své štěstí…“ Ta slova ho pálila. Nebyl proti jejímu štěstí. Nesnášel svou vlastní prázdnotu.
Druhého dne ráno se probudil s tíhou na prsou. Venku bylo nízké, šedivé nebe. Oblékl si kabát a vyšel ven. Prošel pár ulic. Našel starou lavičku v parku. Posadil se. Zavřel oči. Srdce provedlo poslední bolestný úder.
A jeho duše, unavená bolestí, lhostejností a tichem, konečně vzlétla — tam, kde už nikdo nezradí. Kde nikdo nežádá poslední. Kde možná někdo zase řekne: „Tati, chyběl jsi mi…“
Ale to už není tady.