Zítřejší den
Tereza žila s Jakubem pět let, ale stále nečekala na návrh k oltáři. Byl z ní vzorný hospodyně, vše uklizené do posledního detailu. Láska a něha jí přirozeně proudila z duše. Poslední měsíce však cítila, jak mezi nimi roste led. Přesněji řečeno, Jakub se stal chladným, často mrzutým a nekomunikativním. Po večeři vždy zamířil k televizi sledovat nekonečné filmy.
Na její něžné pokusy mávl rukou se slovy, že je unavený a potřebuje klid.
„Poslyš, Eliško,“ svěřovala se Tereza sestře, „čím to může být? Takhle se ke mně chová už skoro dva měsíce.“
„Vy už spolu ani nespíte?“ zeptala se sestra.
„Občas, ale věci se tím nezlepšují,“ povzdechla si Tereza, „zkoušela jsem všechno – koláče, večeři při svíčkách… Jenže on pořád mračený jako zamračené nebe. Už mě nemiluje, myslíš?“
„Cítíš, že má jinou?“ prohodila Eliška.
„Kde bych to vzala? Z práce chodí rovnou domů. Ale mně to nepomáhá.“
„Schůzky může mít přes den. V poledne nebo s kolegyní. Cizí člověk – tmavý les,“ zamyslela se Eliška, „proč s ním nepromluvíš na rovinu? Nejste manželé. Možná si myslí, že má právo hledat jinde.“
„To myslíš?“ Tereziny oči zalily slzy. „Proč? Vždyť jsem mu nic neudělala, ani slovo navíc…“
„Pšt, už neplač. Jsi krásná, šikovná, kdyby něco, najdeš si ženicha, dokud jsi mladá. Já bych na tvém místě netrpěla, ale všechno vyjasnila. Raději hořká pravda než nejistota.“
Toho večera Tereza po večeři oslovila Jakuba:
„Jestli jsem ti už přes čáru, odejdi. Nedržím tě, i když tě pořád miluju…“
„Co tě to napadá?“ začal Jakub, ale zarazil se, když spatřil slzy stékající po jejích tvářích.
„Ještě aby mi tu chyběly scény…“ Jakub znejistěl a začal házet věci do batohu. Tereza zůstala stát jako opařená. Ani ve snu by ji nenapadlo, že její přítel, její neoficiální manžel, se takhle rychle rozhodne utéct.
Házel žehlené košile a trička do sportovní tašky, oblékl se a bez ohlédnutí odemykal dveře.
„Jakube!“ vyhrkla Tereza, „A to je všechno? Ani slovo? Pět let našeho života…“
„Co říct? Už jsi to pochopila. Ano, už se nemilujeme.“
„Ty už nemiluješ…“ opravila ho. Jakub však vyšel do chodby. Tereza vyběhla za ním:
„Máš jinou? Proč jsi mi to neřekl?“ křičela na něj, jak se řítil po schodech.
„Nikdo není. Prostě… jsi včerejší den. Rozumíš? Slepá ulička. Láska došla. To je vše.“
„Včerejší den?“ Terezu zasáhla ta krutost. Zalapala po dechu, jako by dostala facku, a utekla do bytu.
„Včerejší den… jako obnošené šaty odhodil. Pět let mládí…“ Nemohla se vzpamatovat. Začala ten rozhovor v naději, že se mýlí, že má Jakub třeba potíže v práci, v duši, a ona mu pomůže. Místo toho – je včerejší den…
Tereza ochabla a onemocněla. Na neschopence ležela s horečkami a sotva chodila. Stres jí nedovoloval jasně myslet. Před očima měla Jakubovu lhostejnou tvář, jako by se před ním provinila.
„Poslyš, Terko, neděs rodiče a mě, přestaň se utápět v depresi. Není jediný na světě. Stává se to. Ne první, ne poslední,“ opakovala Eliška při každém hovoru. „Přijdu a uděláme generální úklid. Nebo rekonstrukci. To je nejlepší lék na splín.“
„Eliško, díky…“ slabě se usmála Tereza.
Blížilo se jaro, sestry tapetovaly pokoje, měnily záclony, v kuchyni se objevilo nové nádobí.
„No ne? Krása!“ smála se Eliška. „S novým bytem do nového života. A žádné trucování. Skleslost je nejtěžší hřích. Raduj se, že jsme zdraví. Zbytek jsou maličkosti.“
Tereza přikývla a předložila sestře další kulinářský výtvor – štrůdl s jablky.
„To mě chceš vykrmit svými zákusky?“ smála se Eliška, „Ale souhlasím. Dieta počká. Jsi šikulka, drahá. Hlavu vzhůru.“
Tereza si zvykala na nový řád. Aby zaplnila prázdnotu, začala chodit do fitka a na plavání. Sestra ji tahala na představení do Národního divadla.
Dva roky uběhly v práci a shonu. Terezu povýšili a snažila se nezklamat. V redakci přibyli noví lidé, ona sama se vrátila inspirovaná ze semináře v Brně.
Do jejího života vstoupil Lukáš, ostýchavý básník, jehož verše občas vycházely v jejich časopise. Vyhublý, v brýlích a omšelém saku, začal do redakce chodit častěji a vždycky se snažil s Terezou promluvit. Nakonec ji pozval do kavárny – prý aby mu posoudila nové básně.
„Víte, Terezko, váš názor je pro mě zásadní,“ koktal, „jste skvělá profesionálka a… úžasný člověk.“
„Jak to víte?“ zasmála se.
„Vidím to ve vašich očích,“ usmál se. „Takže souhlasíte?“
V kavárně seděli dvě hodiny. Čas utekl jako voda. Tereza objevila básníka s hlubokými lyrickými verši.
„Jak dokážete do tak jemných veršů vetkat i humor?“ divila se. „Teď jsem vaše fanynka. Přinášejte víc. A co kniha?“
„Děkuji. Ale já… nechodím sem kvůli publikacím. Jste pro mě víc než kolegyně. Jste okouzlující žena. Směl bych… doufat ve víc?“
Tereza mlčela. Jeho city vnímala od prvních setkání. Když několik dní nepřišel, přemýšlela, kam ten podivín zmizel.
Teď, po jeho slovech, zatoužila schoulit se do jeho útulné náruče. Zvedla na něj oči a on, jako by četl myšlenky, políbil její dlaň.
„Lukáši… Nesmíme spěchat.“
„Jak řekn