Vít zahořel láskou. Až k zalknutí. Když ho první dusivá vlna zasáhla při pohledu na tu ženu, myslel si, že jde o pomíjivou slabost, jež zmizí, jakmile své touze podlehne.
Ale po prvním naplnění vybuchla v něm touha jako atomová puma, ničíc vše krom sebe samé.
Vše by bylo snesitelné, jenže Vít byl šťastně ženatý a vychovával dvě dlouho očekávané děti – dcerku Terezu a syna Jakuba.
Lhát neuměl a nechtěl. Jeho vášeň hrozila, že ho opustí, pokud se nerozvede a nevezme si ji.
V polovědomí otevřel dveře rodného domova, kde prožil deset let plných něhy a radosti. Musel té milované ženě říct strašlivá slova, sbalit kufr, obejít děti a utéct za svou hvězdou.
Dny se psychicky chystal na nadcházející peklo. Představoval si zničenou Julču… výčitky, pláč, kletby. Připravoval reakce. A vkročil do bytu.
Julča seděla v křesle v krátkém županu, s tenkou cigaretou a bavila se po telefonu. „Jak je krásná,“ prolétlo Vitovi hlavou. Přesto se vrhl na sbírání věcí, řinčel skříňemi, až konečně – s kufrem v ruce – přistoupil k ženě:
„Stalo se… zamiloval jsem se. Je silnější než já… promiň…“ koktal bledý Vít. Julča však dál hihňala do sluchátka.
„Odcházím!! Copak nechápeš?!“ ječel zoufale, potem zalitý.
„Chápu,“ odvětila vesele. „Zuzko,“ zamňoukla do telefonu, „tady můj muž utíká k nějaké čubce, zavolám pozděj.“
„Měj se,“ zašeptala Vítovi do ucha, políbila ho na tvář a práskla dveřmi.
Stál na chodbě a poslouchal, jak jeho žena řeší s kamarádkou děti, šaty, film, politiku… cokoli, jen ne jeho.
Nechal kufr u dveří, vyšel ven a zavolal milence.
„Tak co, zlatíčko?!“ ječel do telefonu nepříjemný hlas. „Jsi už můj?!“
„Nečekej,“ odsekl Vít. „Nemiluju tě. Miluju svou ženu.“
Zapálil si desátou cigaretu, bezradný jak se vrátit domů.
„Udělala jsem vše, co jste řekla!“ křičela Julča na psycholožku. „A stejně odešel!“
„Umyj se, usměj se,“ mumlala doktorka Nováková. „Vrátí se. Čekej.“