Čtyři dny u tchyně. Chyba, kterou už nikdy neudělám
Udělala jsem největší hloupost svého života — nechala jsem naše rok a půl staré dítě na starost tchyni jen na čtyři dny. Myslela jsem, že jsem všechno promyslela: napsala jsem podrobný návod — celé čtyři stránky formátu A4, kde jsem krok za krokem popsala každý aspekt péče o miminko doma. Bylo tam doslova vše — od receptů na kaši a kompot až po pravidla oblékání, procházek, hygieny a samozřejmě spaní. Dokonce jsem vyznačila, jaké potraviny se dítěti rozhodně nesmějí dávat, i když kouká do talíře prosebnýma očima. Zvlášť jsem popisovala, jaká slova už umí, co rád ukazuje na obrázcích, jak imituje kočičku a pejsky. Smějete se? Myslíte si, že to přeháním? Možná. Ale moje tchyně je případ sám pro sebe, a byla jsem připravena na ledacos. Jenže, jak se ukázalo, ne na všechno.
Když Bůh tvořil její mateřské instinkty, zřejmě omylem smíchal úzkost s lhostejností, přidal štědrou porci chaosu a to všechno zakryl frází: „Přivezte ho, bude nám radostněji!“ No, tak jsme ho přivezli. Dali jsme jí dítě, předali návod. A dále to podle všeho šlo takto: otevřeli instrukce — a zavřeli. Tchyně mávla rukou: „My jsme taky vyrostli čtyři bez žádných papírů, a nic!“ — a vrhla se do rodných hlubin babiččiny logiky.
Syn se potuloval po bytě bez cíle, a ona kráčela za ním s mantrou: „Ach, teď spadne! Ach, bouchne se! Ach, zavřete balkon, nebo vypadne! Přemístěte to — tady je ostré!“ Dítěti dávali k jídlu vše, co jedli sami. Snídaně, oběd a večeře byly stále stejné. Navíc jídlo nebylo podle plánu, ale podle principu: „Radši ať jí, než spí. Jez, sluníčko, odpočineš si později!“
Dítě nespalo přes den vůbec. Protože proč by mělo? Zato dostal maraton pohádek — do pozdního večera. Přísně dodržovaný režim, který jsem nastolila, se posunul o dvě hodiny dopředu. Teď se každý den měním na animátorku, provádím tříhodinové „show-programy“, abych ho nějak uložila bez hysterického výstupu. Pokud někdo potřebuje moderátorku na dětský večírek — ozvěte se, praxi už mám.
Verdikt je jednoduchý a srdcervoucí: tchyně je bytost s vrozenou lstivostí. Nikdy neřekne „ne“, ale vždy dělá po svém. Dítě místo spaní dostává další talíř těstovin, místo pevných rituálů dostává chaos, a místo klidu poslouchá babiččiny výkřiky na každém kroku. „Radši ať jí, chudáček!“ — a už zase do něj cpou všechno možné.
Víte, tahle věta je pro mě nyní jak prokletí: NIKDY už nenechám dítě s tchyní! Ani na hodinu, ani na den, ani na čtyři. Můžete mě nazývat panikářkou, přehnaně starostlivou matkou nebo prostě mrchou, ale mé dítě není zkušební králík pro babiččiny experimenty. Je to malý člověk, který potřebuje řád, pozornost a lásku, ne neustálé přecpávání a „pohádky do půlnoci“.
A jak u vás? Často svěřujete své děti tchyni? Respektuje vaše přání, nebo jde podle principu „já vím nejlíp“?