Pavla Slavíková slavila šedesáté narozeniny. Kulaté jubileum, významný milník. Celý život pracovala jako lektorka na univerzitě a vychovala svou jedinou dceru Kamilu, kterou vyrostla v čestnou, samostatnou a, jak si myslela, moudrou ženu. Když odešla do důchodu, cítila se obzvlášť osamělá – a jako mnoho žen v jejím věku začala častěji říkat dceři: „Kamilo, měla bys mít dítě. Už je čas. Chci být babičkou.“ Zpočátku Kamila s úsměvem odrážela matčiny narážky, ale pak najednou… se opravdu rozhodla dát matce vnuka.
Její manžel, Petr, byl úspěšný programátor s dobrým příjmem. Kamila nebyla o nic méně cílevědomá: aktivní, podnikavá, stále v pohybu. Během dvouletého manželství stihli založit vlastní internetový obchod, zavřít ho, projet stopem Evropu, navštívit hudební festival, strávit pár měsíců v hostelu v Portugalsku, projet na kole Českou republiku a přivítat nový rok v kempu. Kamila neměla ráda sukně, nemalovala se a seznámila se s Petrem na letním hudebním festivalu někde u Vltavy.
Když matka znovu začala mluvit o vnoučatech, Kamila neprotestovala. A brzy na Pavlině oslavě zazněl přípitek, který si Pavla zapamatovala na celý život: „Mami, staneš se babičkou!“ Slzy v očích, štěstí, jiskra v očích – všechno tam bylo. Od té chvíle žila Pavla tím snem – pletla bačkůrky, nakupovala dupačky, na internetu hledala, jaké hračky jsou pro novorozence nejlepší. Mezitím Kamila s Petrem pokračovali v dosavadním životě – cesty, schůzky, výstavy, nové projekty. Kamila ani nepomýšlela na to, že by zůstala doma. Těhotenství probíhalo hladce a říkala: „Nejsem nemocná, jenom těhotná.“
Problémy začaly v sedmém měsíci, kdy jí nedovolili nastoupit na let do Indie. Kamila se nerozčílila kvůli Petrovi, který odletěl sám, ale kvůli aerolinkám: „Příšerná služba,“ bručela.
Narodil se chlapec, kterého pojmenovali Jaroslav. Blonďatý, modrooký – prostě anděl. Pavla plakala štěstím. Ale radost netrvala dlouho. Už v porodnici Kamila oznámila: „Nebudu kojit. Nechci, aby se na mě upnul. Chci žít svůj život.“ Předem si domluvila s agenturou, že jí pomůžou najít chůvu. Ale pohled matky ji umlčel. „Žádná chůva, jen přes mou mrtvolu,“ řekla Pavla rozhodně. Tak to všechno začalo.
Od tří měsíců byl Jaroslav každodenní součástí babiččina života. Jezdila k nim do bytu jako do práce: brzy ráno tam, pozdě večer domů. Vyměňovala plenky, krmila, koupala, uspávala. Všechno pro vnoučka. Jednoho dne Petr dostal telefonát: známí prodávali dům v Thajsku za směšnou cenu. Šance. S Kamilou odletěli, nechali dítě s babičkou „na týden“.
Utekl týden. Pak měsíc. Pak dva. Kamila se nevrátila. Objevila se skoro po roce, když Jaroslavovi bylo právě jeden rok. Přijela, strávila s ním dva dny a zase zmizela – „kvůli práci“. Na rozloučenou políbila syna na čelo a Pavle předala peníze. „Vrátíme se, až mu bude pět. Zatím si sežeň chůvu, ať netrpíš.“
Ale Pavla odmítla. Neviděla ve vnoučeti „dočasnou starost“. Stal se smyslem jejího života. Vstávala s ním, uléhala vedle něj, šeptala mu pohádky a učila první slova. Ano, bylo to pro ni náročné. Ano, měla svůj věk. Ale srdce nestárne.
Teď je každý den s ním – na hřišti, na procházce, u doktora. A Kamila posílá fotografie z pláže, surfování, koktejly, „nové obzory“ v životě. Jenže v jejích obzorech není Jaroslav. Ale babička věří, že jednou pochopí, kdo byl skutečně po jeho boku. Protože vnoučata se nedávají na oslavu, rodí se, aby byla milována.