Ve svých mladých letech plných energie a očekávání jsem, Eva Nováková, obětovala vše svým dětem. Lidé kolem mě varovali: “Neměj se jim na pospas, nech si něco pro sebe.” Ale já neposlouchala. Nyní, ve svých 69 letech, jsem zůstala sama a nemá mi kdo podat ani sklenici vody. Slova těch lidí mi teď stále zní v hlavě, a hořce lituji svého dřívějšího chování.
Můj manžel, Aleš, zemřel, když našemu synovi byly pouhé čtyři roky a dceři šest. Zůstat sama s dvěma malými dětmi bylo zkouškou. Pracovala jsem na dvou zaměstnáních, abych jim zajistila vše potřebné. Moje matka mi pomáhala, ale často připomínala: “Děti potřebují matku, nejen chléb.” Ale kdo by nás tehdy živil, kdybych zůstala doma?
Snažila jsem se nahradit dětem otce tím, že jsem je obklopovala péčí a rozmazlovala je. Myslela jsem si, že tímto způsobem dokážu vyplnit prázdnotu, kterou po sobě Aleš zanechal. Děti vyrostly, každé založilo svou rodinu. Snažila jsem se být ideální babičkou pro vnoučata a nadále dávat rodině vše.
Jednoho rána jsem se probudila a necítila jsem nohy. S obtížemi jsem se doklopýtala k telefonu a zavolala synovi. Odpověděl: “Mami, mám teď hodně práce, nemůžu přijet.” Dcera telefon nezvedala. Zavolala jsem záchranku – přijeli bez otázek.
V nemocnici mi diagnostikovali trombózu nohou. Lékaři řekli, že tromby mohly kdykoli uvolnit a způsobit smrt. Čekala mě dlouhá léčba a přísný klid na lůžku. Prosila jsem děti, aby mě navštívily. Když konečně přišly, rovnou na pokoji oznámily: “Máme své starosti, nemůžeme se o tebe starat.”
Dcera vysvětlila, že nejmladší syn nastupuje na univerzitu, a synova manželka onemocněla chřipkou. Mysleli si, že mi bude lépe samotné v nemocnici. Takové “důležité” důvody, aby matku nechali v těžkém stavu.
Po propuštění jsem se vrátila do prázdného bytu. Neměla jsem sílu si ani uvařit. Sousedka, Anna Svobodová, mi nabídla pomoc za malou odměnu. Staly jsme se přítelkyněmi a navzájem se podporujeme z našich skromných důchodů.
Nyní, když se ohlížím zpět, chápu: nadměrná ochrana a rozmazlování nenahradí opravdovou lásku a úctu. Nenaučila jsem své děti vážit si a respektovat blízké. V mládí jsem zasela volnost a ve stáří sklízím samotu.
Chci oslovit všechny rodiče: nerozpusťte se zcela ve svých dětech, nezapomínejte na sebe. Učte je lásce a respektu, nejen jak uspokojit jejich rozmary. To, co v jejich srdcích zasejete v jejich mládí, určí, co sklidíte ve stáří.