Matka se rozhodla vdát za vrstevníka mé mládí. Schovala jsem její doklady – nelituji.
Maminka se jmenuje Lenka, je jí dvaačtyřicet. Porodila mě brzy – hned po střední, v sedmnácti a půl. Její první láska neskončila šťastnou svatbou, ale plenkami, bezesnými nocemi a bojem o přežití. Otec nás opustil po narození, na nohy ji postavili až prarodiče z Otrokovic. Díky nim vystudovala pedagogiku a já měla aspoň trochu dětství.
Nikdy se nevdala, i když zájemce měla. Vždycky zůstalo u přátelství. S úsměvem opakovala: „Až dostuduješ, pak budu řešit štěstí.“ Žily jsme v pohodě, jako kamarádky: nakupovaly jsme oblečení v Prioru, půjčovaly si šátky, ladily odstíny rtěnek. Moje pubertální výstřelky – zelené vlasy, nosní piercing, řetěny – řešila s humorem. Myslela jsem, že si rozumíme. Nebo jsem si to jen namlouvala.
Je mi dvacet. Studuju, pracuju v kavárně, mám vlastní život. Čekala jsem, že se bude nudit, když jsem byla léta středem jejího světa. Místo toho se zamilovala. A do koho? Do kluka, který je skoro o polovinu mladší!
Začalo to nevinně. Maminka učí dějepis na základce v Přerově. Sbor je tam samé ženy. A najednou v jejích vyprávěních začal figurovat „Jakub“. Postupně mi došlo: ztrácí hlavu. „Jakub“ je nový informatik, kterému je… jednadvacet! O rok víc než mně. A moje dospělá matka se chová jako puberťačka: peče mu buchty, nosí krabičky s obědy, protože „on drží dietu a v jídelně nejí“.
Šok. Ani jednou mi nedala svačinu do práce, jemu vaří třikrát denně! Kolegyně mi potvrdily obavy: Lenka se přemlouvává, obléká jako studentka, přebarvila vlasy na měď. Prý kvůli Jakubově poznámce, že vypadá jako „ta česká zpěvačka z devadesátek“.
Pak přišel horor: chce se k němu nastěhovat. „Zasloužím si konečně žít pro sebe,“ tvrdí. Argumentovala jsem: „Chápeš, že nemá ani vlastní byt? Jen podnájem v Krnově, smlouvu na dobu určitou…“
„Rozumí mi jako nikdo,“ odsekla. „Se tvým otcem jsem se necítila tak potřebná. Chceme svatbu.“
Zhroutil se mi svět.
„Vážně si vezmeš kluka, který sotva složil bakaláře?!“ křičela jsem.
„Nesmíš ho urážet! Je to dospělý muž!“
„Vidíš, že tě využívá? Chce stabilitu a tvůj byt!“
Hádaly jsme poprvé v životě. Vyčítala mi sobectví, že nedovolím jí žít. Chtěla jsem promluvit s ředitelem školy, ale bála jsem se ostudy. Zatočila jsem to jinak: sebrala jsem jí pas, rodný list, občanku. Bez dokladů žádný sňatek.
Říkejte mi sobecká. Ale je lepší tohle, než pak sbírat střepy, až jí ten „ženich“ uteče s vyřízeným trvalým pobytem. Čekám. Pokud s ní zůstane, i když ví, že papíry nemá – možná je to láska. Ale když začne tlačit na rychlou svatbu… no, uvidíme, kdo doopravdy je.
I láska potřebuje rozum. Zvlášť když jde o ty, bez kterých nedýcháš.