Ve chvíli, kdy energie a naděje mládí zaplavovaly můj život, já, Tereza Nováková, jsem všechnu svou pozornost věnovala svým dětem. Lidé kolem mě varovali: „Nerozpouštěj se v nich úplně, nech si něco pro sebe.“ Ale já jsem to nevnímala. Teď, ve svých 69 letech, jsem zůstala sama a není tu nikdo, kdo by mi podal sklenici vody. Slova ostatních teď v mé hlavě rezonují a já lituji svého dřívějšího chování.
Můj manžel, Jan, zemřel, když byl našemu synovi teprve čtyři roky a dceři šest. Zůstat sama se dvěma malými dětmi bylo zkouškou. Pracovala jsem na dvou místech, abych jim zajistila vše potřebné. Moje matka mi pomáhala, ale často mi připomínala: „Děti potřebují matku, nejen chleba z pece.“ Ale kdo by nás tehdy živil, kdybych zůstala doma?
Snažila jsem se nahradit absenci otce tím, že jsem děti obklopila péčí a rozmazlovala je. Zdálo se mi, že tím zaplním prázdnotu po Janově smrti. Děti vyrostly, vytvořily si vlastní rodiny. Snažila jsem se být ideální babičkou pro vnoučata, pokračujíc v obětování sebe sama rodině.
Jednoho rána jsem se probudila a necítila nohy. Stěží jsem se doplazila k telefonu a zavolala synovi. Odpověděl: „Mami, mám teď hodně práce, nemůžu přijet.“ Dcera nezvedla telefon. Zavolala jsem záchrannou službu – přijeli bez zbytečných otázek.
V nemocnici mi diagnostikovali trombózu nohou. Lékaři řekli, že se tromby mohly kdykoliv uvolnit, což by vedlo ke smrtelnému výsledku. Před námi bylo dlouhé léčení a přísný klid na lůžku. Prosila jsem děti, aby mě navštívily. Když konečně přišly, řekly: „Máme své starosti, nemůžeme se o tebe starat.“
Dcera vysvětlila, že její mladší syn se hlásí na univerzitu, a synova žena má chřipku. Usoudili, že mi bude lépe samotné v nemocnici. Takové „zásadní“ důvody, aby nechali matku v těžkém stavu.
Po propuštění jsem se vrátila do prázdného bytu. Neměla jsem sílu si ani uvařit jídlo. Sousedka, Anna Malá, nabízela pomoc za menší poplatek. Staly jsme se přítelkyněmi, podporujíc se na skromných důchodech.
Nyní, když se ohlížím zpět, chápu: nadměrná péče a rozmazlování nenahradí pravou lásku a úctu. Neučila jsem své děti vážit si a respektovat blízké. V mládí jsem zasévala bezuzdnost, ve stáří sklízím osamění.
Chci oslovit všechny rodiče: nerozplývejte se úplně ve svých dětech, nezapomínejte na sebe. Učte je lásce a úctě, a nejen uspokojování jejich rozmarů. To, co zasadíte do jejich srdcí v mládí, určí, co sklidíte ve stáří.