O Natálku z onkologie se postarala její sestřenice Eliška. Eliška je úspěšná malířka. Je otevřená, hodná, veselá a vždy říká věci na rovinu. Když vedla Natálku k autu, pevně ji podpírala a hned řekla, jak se věci mají:
– Natálko, no, víš, Tvůj Vašek žije s nějakou jinou, ale nemusíš si dělat starosti. Máš kam jít. Nenechám tě, pomůžu, jak budu moct.
Natálka po operaci, několika chemoterapiích, bez vlasů, hubená a bledá, přemýšlela: asi by se podle klasických scénářů v tomto okamžiku měla zhroutit, plakat, rvát si vlasy, ale žádné už stejně nemá.
Mohla bych předstírat mdloby a padnout přímo do kaluže, ale je mi líto Eliščina bílého kabátu, který mi oblékla, protože je podzim a chladno.
V autě bylo příjemné teplo, ale Eliška zabalila svoji sestru do kožešinové deky, připnula bezpečnostní pás a vydala se s ní do nového života. Cestou Natálce vysvětlovala:
– Ten dům jsem si koupila před dvěma lety. Myslela jsem, že tam budu přes léto žít a malovat, ale zjistila jsem, že to není pro mě. Jsem zvyklá na pohodlí, velké obchody, lidi okolo.
Nesnesu ticho. Včera jsem tam byla, topení funguje, voda teče, zbytek je na tobě. Je tam malý obchůdek, ale přivezla jsem ti vše potřebné. Budu jezdit.
Na dvoře seděl velký rezavý pes. Vesele mávající huňatým ocasem se Natálce vrhl k nohám. Pohladila jeho chlupatou rezatou hlavu a otázavě se podívala na Elišku.
– Natálko, psa jsem včera vzala z útulku. Potřebuješ kamaráda. Jak tady budeš sama? Neboj, mám pro něj krmivo na měsíc. Ve dvou je to veselejší. Jmenuje se Jonáš.
V malém dvoupatrovém domku bylo teplo. Uprostřed jídelny byly krabice s konzervami, těstovinami, moukou a sušenkami.
– Sama si to vybalíš a budeš vědět, kde co leží. Lednice je plná. Skříně jsou plné oblečení na všechny roční doby, máme stejnou velikost. Dej si, Natálko, čaj a já pojedu.
Když si Eliška oblékla kabát, přistoupila k Natálce, snažila se jí podívat do očí. Ale Natálka se dívala stranou.
– Natálko, ten pes byl tři roky v kleci. Nikdo ho nechtěl, je velký a už nemladý. Chápu, že je ti těžko, smutno, ale máš mě. A ten pes bude mít tebe. Potřebuješ se chytit něčeho, co tě vrátí do života. Na Vaška se vykašli a zapomeň.
Všechno bude dobré. A ještě – ten dům je tvůj, přepsala jsem na tebe, i pozemek a dům. Dokumenty jsou v ložnici, peníze taky. Natálko, pojďme žít! Přijedu za týden, kdyby něco – volej.
Eliška Natálku políbila a odjela…
Už se setmělo, a ona stále seděla v křesle, nohy pod sebou a tvář zabořenou do kolen. Nejprve plakala, pak si sama sobě vyprávěla, jak je nešťastná, potom nadávala Elišce, že jí tady nechala psa. Lehnu si a umřu, už nemám sílu žít. A pes? To je líto. Musím ho aspoň nakrmit.
Natálka si oblékla bundu, podívala se do zrcadla na svoji holou hlavu a řekla: „Psa nebudeme děsit, on za to nemůže,“ – nasadila si čepici. Našla krmivo, nasypala do misky a vyšla ven.
Jonáš, po jídle misku vylízal dočista, poté olízal z Natálčiny tváře slané slzy, lehl si vedle ní na schůdek a položil hlavu na její kolena.
Na noční černé obloze, kolem jasného kulatého Měsíce, se objevovaly hvězdy, stále více a více. Natálka našla Velký vůz, usmála se na něj a poslala mu vzdušný polibek. Potom objala psa a řekla:
– Dobře, Jonáši, zítra ti uvařím pořádnou kaši. S masem.
Celý týden se Natálka, když se ráno podívala do zrcadla, polekala a řekla:
– Alena…
A sem tam jí napadlo: možná, že bych ten život měla vzdát. Kdo mě potřebuje? Ale pak její pohled padl na Jonáše, pohodlně stočeného na své dece u krbu, a rozhodla se: dobře, budu ještě chvilku žít.
Životu potvrzující tečku v této pro Natálku sporné otázce udělala Eliška, když podle slibu přijela za týden. Vstoupila s krabicí v rukou, položila ji na pohovku se slovy:
– No, Natálko, kam je mám dát? Toulat se někde, to si neumím představit, v chladném domě porodila. Přivezla jsem ti i krmivo…
V krabici byla hubená rezavá kočka, objímající tlapkami dvě maličké koťata. Večer Eliška odjížděla. Stála na prahu, chvíli mlčela, pak vytáhla z kapsy kabátu lístek a podala ho sestře:
– Natálko, víš, Vašek tu byl, ptal se, kde jsi. Neřekla jsem. Tady máš jeho nové číslo. Je to na tobě.
Natálka doprovodila Elišku k autu, zamávala jí na rozloučenou a vrátila se do domu. Pohladila kočku:
– Budeš Mína. Teď ti naliji mléko. Všechno bude v pořádku.
Když procházela kolem krbu, hodila lístek do ohně…